Pod jezevčí vládou

Rok 1989 byl pro nás velmi významný nejen z důvodu sametové revoluce, ale také proto, že jsme konečně život naplnili tím, co je nenahraditelné - jezevčíkem.
Toho roku v první letní den se našim chatovým sousedům narodilo 5 štěňátek jezevčíka. Lákali mě, ať se taky přijdu podívat, ale já jsem opravdu nechtěla. Obávala jsem se, že až je uvidím, už nebudu k udržení a budeme mít doma rozsáhlá politická jednání, protože jsem strašně po pejskovi toužila, zatímco můj muž ještě zcela v tomto směru nedozrál. Tehdy už jsem dobře věděla, že chlapi dozrávají později. Sice jsme vždycky o pejskovi mluvili, ale zatím jen obecně a měli jsme v plánu kokršpaněla. Odolávala jsem, odolávala a po pár týdnech jsem podlehla nátlaku pozvání a zašla jsem k sousedům na zahradu. Uviděla jsem kolem pyšné mámy Pepsinky batolit se 5 malých psích prcků. Jedna, na první pohled holčička, ze všech nejmenší, se ke mně zcela samozřejmě vydala a výmluvně mi vyšplhala na klín. Padly jsme si okamžitě do oka, takhle vypadá láska na první pohled - prostě jsme věděly, že k sobě patříme a už nás nesmí nic rozdělit. Za vydatné podpory sousedů jsem se na Besinku chodila dívat, později jsem si ji na chvilku půjčovala domů a jednoho dne už jsem ji nedokázala vrátit. Tím bylo zpečetěno. Besinka byla naše. Byla zlatá a to nejen barvou srsti.
Popisování příhod s Besinkou by vydalo na samostatnou knihu, protože každá psí osobnost svým pánům během bohužel krátkého života přichystá řadu nezapomenutelných chvil. Nepovažovali jsme se za nováčky v oblasti výchovy psíka, ale opravdovými nováčky jsme byli v oboru výchovy jezevčíka. To, že je jezevčík převlečený aligátor jsme dlouho v naivitě brali jen jako vtip. Už víme své. 

Osobně jsem s pejskem žila od puberty, kdy rodiče sestře pořídili pudlíka. Pudlík je ovšem úplně něco jiného. Předně tento pudlík byl “von”, takže se podle toho choval. Vlastně s jednou výjimkou.
Bylo to tehdy v zimě, když jsme jeli s rodiči na chalupu. Náš stříbrný šlechtic se před jízdou proběhl v pražském parku a pak dekorativně zaujal místo v prostoru zadního okna nad zadním sedadlem. Naaranžoval se mi za hlavou, odkud povýšeně sledoval, zda všichni v autech za námi skutečně vidí, že není jen tak někdo. Po několika kilometrech po pražském dláždění však ze sebe vykopil obsah žaludku, což, ač nerada, ale pravdivě musím popsat jako zmrzlé lejno. Důvodem k tak vulgárnímu vyjádření je to, že tímto nechutným obsahem neomylně a kompletně zasáhl moje dlouhé, tehdy hnědé vlasy. Záhy zhnědly víc a bylo to i nápadně cítit. Některé věci se zapomenout nedají a následující dvouhodinová cesta na chalupu k nim patří. Tehdy jsem reálně o jeho ušlechtilém rodokmenu zapochybovala. Jinak to byl psík velmi noblesní, hodný, nekonfliktní a vybíravý. K jídlu (tedy k normálnímu jídlu) se musel přemlouvat jako rozmazlené děcko a když za ním až z Beskyd přijela nevěsta, toužící po jeho přízni, ohrnul znechuceně ret a opovržlivě se odebral na lože. Dál ji už jen ignoroval, protože pro něj zřejmě nebyla dost urozená.

 V kontrastu s naším pudlíkem je jakýkoliv jezevčík zcela jiným živočišným druhem. Tato neopakovatelná bytůstka se silnou osobností vám do života přinese nespočet infarktových situací, ale neuvěřitelná oddanost celé psí dušičky nenahraditelně vykompenzuje jakákoliv negativa soužití.
Nejdříve jsme se pokoušeli štěňátko naučit nečůrat doma a vyčkat na procházku před panelák. Zavírali jsme psí holčičku do kuchyně, kde jsme místo dveří postavili od země asi do metru zábranu, která Besinku nepustila do obýváku na koberec a trpělivě jsme celý měsíc uklízeli loužičky, protože ona zjevně nepochopila, co se po ní chce. Když tento problém nadále přetrvával a Besinka ze sebe denně loužičku vyždímala, začali jsme se vážně zamýšlet, co děláme špatně, nebo je-li psík zcela v pořádku. Jednou jsme při ranním spěchu zapomněli do dveří dát zábranu a nechali Besince napospas celý byt a k našemu překvapení jsme zjistili, že loužičku psíček tentokrát neudělal. Opakovali jsme toto “nedopatření” a nechali Besinku volně pobíhat po celém bytečku a bylo to skutečně tak. Žádné loužičky, žádné škody, nic. Došlo nám, že nešlo o neschopnost psí, ale naši – ona prostě jen chtěla mít naši důvěru a dostat trochu volnost, jen my jsme to zkrátka dlouho nepochopili.
Nebyl to jediný případ, kdy Besinka vychovávala nás a ne my ji.
Už od útlého psího věku byla velice při chuti. Před ní jsme se museli stále mít na pozoru a nikde nic nenechávat ležet. Jednou jsme v letním podvečeru přijeli na chatu, já jsem rychle přichystala na stůl obložené chleby a šla jsem zalévat zahrádku. Očekávané překvapení se opravdu konalo – na stole zbyly jen holé zbytečky chlebů a pár plátků rajčat, všechny salámky a sýry byly vzorně zlikvidovány Besinkou, která se nepozorovaně vkradla dovnitř a povečeřela místo nás. Toto se nám stalo pak ještě párkrát – stačilo jít otevřít návštěvě a během krátké chvilky Besinka stihla využít naší nepozornosti a připravené pohoštění se stolu spapat.
Ne vždy se jí však tato žravost úplně vyplatila.
Jednou večer o vánočním čase jsem nachystala velkou cibulákovou misku s napečeným cukrovím na konferenční stolek. Vůbec nic mě v souvislosti se psí záživností nenapadlo – koneckonců miska byla ani ne metr od mé hlavy, když jsem šla spát (tou dobou jsme spali v obýváku). Ani ráno, když jsme se vzbudili, nedocházelo nám, co se přihodilo. Chvíli jsme se věnovali obvyklým ranním činnostem a pak můj pohled ulpěl na stole, kde byla úplně prázdná mísa – bez jediného drobečku. V první chvíli jsem zauvažovala, zda jsem cukroví opravdu večer připravovala. Nadzvedla jsem krajkovaný ubrus, na kterém ležela ona prázná mísa a ani na holém stole nebyly napadané žádné drobečky. Zeptala jsem se chlapců, jestli někam cukroví přeci jen nepřendali, protože se mi nezdálo pravděpodobné, aby takovou dávku někdo snědl. Došlo nám to ve stejný zlomek vteřiny.
“Besi!!”, zahřměl muž, ale zaslechla jsem v jeho hlase slabý náznak strachu a z vedlejšího pokojíčku zpod závěsu, kde Besinka spávala, se ozvalo zoufalé povzdechnutí “uuuuuuuuch”. Přiběhli jsme tam a závěs nadzvedli a naskytl se nám tragikomický pohled na tlustého přežraného psa. Evidentně bylo Besince moc zle – ani nezvedla hlavičku, jen smutné oči prosily o pomoc a odpuštění. Opatrně jsme ji vyndali z pelíšku a zkoušeli ji postavit. Nešlo to, protože obrovské bříško bylo větší než krátké nožičky, které sotva dosahovaly na zem. Zhora bylo bříško vyduté do stran, takže poměrně malá Besinka byla teď jen nemotorný nešťastný brouk, nad kterým by se snad i kámen rozplakal. Muž ji opatrně vzal i s pelíškem a vynesl ven před dům. Tam ji jemně vyjmul a položil na trávu. Ozvalo se něco jako malý výbuch a Besinka si ulevila o první dávku. Tento proces vynášení jsme opakovali ještě dva dny, než se byla schopna postavit zase na nožičky. Předpokládané poučení z příběhu však nehledejte – Besinka byla totiž mimořádně zásadová osobnost a rozhodně takováto lapálie nemohla ani v nejmenším přispět k tomu, aby se do budoucna poučila. Nebezpečí obžerství bylo nutno vždy hlídat a předcházet mu důsledně a pouze z naší strany, protože Besinka byla při chuti ještě spoustu let……... a dopracovali jsme to dokonce tak daleko, že jsme byli nuceni při každém odchodu z bytu uklízet do nedostupných výšek i koš na odpadky. V připadě opomenutí jsme opět měli o zábavu postaráno - likvidace následků byla nechutná a zabrala spoustu času. V nouzi nejvyšší chodila na chatě alespoň vyjídat zbytky na kompost. Potvrzuje to teorii o tom, že jezevčík to zásadně nevzdává a zvládne sníst celou pečenou kachnu i v případě, že by měl za to zaplatit životem.
Besinka nám v průběhu svého života zkrátka přichystala pár perných chvilek. Byla nenahraditelná svou oddaností, láskou, mazlivostí, ale i svéhlavostí a bohužel prodělala spoustu špatného.
Provázela nás všude, kde se dalo, oblíbila si výlety na kole, kam jsme ji vozili na skládačkách s sebou v dětské sedačce a později, v košíčku. Měla spoustu kuriózních nehod, kdy se neohroženě vrhla proti přesile sršňů a schytala pár žihadel, jindy při své nezvladatelné chuti k jídlu v nestřeženém okamžiku proklouzla do chaty, kterou jsme uzamkli před odjezdem a hladově se vrhla na jed na myši. Objížděli jsme pak půl okresu, než jsme v nedělním podvečeru zastihli přítomného zvěrolékaře, ale přijeli jsme s ní ještě za 5 minut dvanáct. Doktor pravil, že se nemůžem divit, když je vykastrovaná, že má takovou chuť k jídlu, protože “on sám by na jejím místě taky jen stál u lednice, co už by mu, chudákovi, kromě toho jídla zbývalo, že” a píchl jí injekci, která ještě působení jedu stihla naštěstí zastavit.
To už jsme ale měli nějaký ten pátek i Lucku.
Lucku jsme pořídili k Besince, když jí bylo pět. Měla milou a přátelskou povahu, milovala děti, byla celkem poslušná a kupodivu vůbec nebyla agresivní. Byla proto trochu chudák, protože Besinka jí komandovala a občas po ní dost brutálně vystartovala. Byly zhruba stejně malé, takže si nějak vážně neublížily, ale některým nebezpečným situacím jsme museli předcházet. Lucka vypadala, jako když je pořád rozesmátá a působila tak i v pokročilém stáří, když už byla hluchá a špatně viděla. Ještě v dobách její skvělé kondice se jednou na sídlišti ztratila. Něčeho se polekala a utekla pryč. Běhali jsme po okolí a už jsme se s ní pomalu loučili. Po hodině nám volali z podzemního baru na konci ulice, kam se zašla podívat, protože tam občas chodila s páníčkem na pivo. Našli nás díky přívěšku na jejím obojku, kde byl telefon.
Abych se ale vrátila k Besince. Nebudu psát smutné věci, protože těch život přináší dost a psaním je sice nezastavím, ale pokouším se je alespoň těmi veselejšími momenty přepsat. V necelých dvanácti letech nás opustila a nechala nám tu jen stále veselou Lucku. Zatím.
My jsme záhy pochopili, že jediná správná cesta k potlačení Besinčiny ztráty bude, najít si zase nějakou naši Besinku jinde ve světě. Zahájila jsem obrovské pátrání a všechny cesty mě jakoby náhodně vedly pořád k jednomu a tomu samému pejskovi – k černé drsnosrsté jezevčičí holčičce na Žižkově. Domluvili jsme se a já jsem vyslala za štěňátkem své hochy. Vědela jsem, že já nejsem kompetentní, protože bych přivedla maličké psíky domů všechny, pokud by nám je majitelé nabídli. V krátké době bylo jasné, že tohle byla ta pravá. Každý, kdo by zažil něco podobného, nezapochyboval by už více o reinkarnaci. Narodila se dvanáctý den po Besinčině smrti a Besinka asi skutečně pečlivě hledala vhodný objekt, do kterého by přesunula svoji nenapodobitelnou psí dušičku. Tohle byl “drsňák” každým coulem a přitom závislý jak malé miminko na svých rodičích, za které nás velmi rychle pojala. S nenávistí k jakékoliv konkurenci, která by ji mohla ohrozit na výsluní naší lásky a s nepopsatelnou psí oddaností. Dali jsme jí jméno Henrieta, neboli Yetti. Byla kombinací všech úžasných psích vlastností a její přítomnost nás naplnila přímo terapeutickým štěstím. Besinka se nám zkrátka vrátila a my jsme doufali, že s námi v této podobě zůstane zdravá a šťastná jak nejdéle to půjde – jezevčíci totiž dělají všecko poctivě a naplno.

Doslov: Lucka tu už skoro 7 let není, ale dožila se u nás téměř 16 let.
Yetinka letos oslavila také krásné 16. narozeniny. Znepřátelila si všechny známé a příbuzné pejsky, protože každému v nestřeženém okamžiku stihla něco nenápadně a neočekávaně natrhnout. V průběhu času ubrala na razanci, prošla s námi těžkými zkouškami, ale uchovala si nenapodobitelný charakter. Byla tu a stále žila pro nás. A bude tu s námi pořád, jen se právě teď rozhodla vyměnit si kabátek a převtělit se do jiného jezevčíka. Už je tu zase s námi, ač jako malá Yeti II. Bez jezevčíka totiž nemáme v úmyslu být už nikdy.