Tančím sama

V období plesů se mi pokaždé vybavují vzpomínky na časy tanečních.
Nejednou mi moje matka vyprávěla, že jejím přáním bylo, mít namísto dcer, syny. Nesplněným, protože jsme se od ní se sestrou žádného bratra nedočkaly. Nevím, proč to tak chtěla, ale třeba proto, že kluci to mají v životě lehčí. Matka myšlenku dokončila tím, že když už se kluci nezadařili, útěchou jí byla představa, která jí ještě na porodním sále prolétla hlavou. Pro mě nepochopitelně, ale pro ni tuto útěchu představovala vize, že své dcery po pár letech může jako garde doprovázet do tanečních. Později, když jsem byla v této atrakci protagonistkou, jasně jsem si vyložila, že je maminka pěkně škodolibá.
80.léta minulého století jsou (pro mladší ročníky v porovnání se současností) dobou, hozenou do jednoho pytle s časy těšně po dinosaurech. Tehdy byl pro dívky problém sehnat v Praze umístění do tanečních, zejména pokud jste chtěli jít k nějakým známějším tanečním mistrům. Protože moje matka prožila mládí a já dětství v Jungmance, logicky mi vybrala taneční kurzy v Lucerně, kam ona kdysi též docházela. Co může být víc!
Podotýkám, že mně to bylo naprosto fuk, jen jsem si přála chodit současně s mou kamarádkou Renatou, aby to mé týrání bylo sdílené, poněvadž jsem mylně doufala, že tak bude poloviční.
Obětavá babička, která se zjevně rovněž těšila (zřejmě taktéž škodolibá) od ranního kuropění vystála frontu, aby se mezi prvními zmocnila lukrativního pořadí u okénka pro zahájení prodeje na taneční hodiny v Lucerně. Přešťastně ukořistila místo pro mě i pro kamarádku a tím bylo rozhodnuto.
V té době se pubertální mládež vyhraněným stylem oblečení dělila na "somráky a vexláky" a bez ohledu na zmiňované skupiny, modely šatů do tanečních byly hodně vzdálené oběma. Chodila jsem v džínách poctivě celý rok a těšila se vždy, že za rok k narozeninám snad seženu nové. Vrcholným módním doplňkem byly boty důchodky a cokoliv mimo tento dresscode bylo trapné, trapné a trapné. Oděv do tanečních představoval dokonalý protipól všemu, co bych na sebe kdy dobrovolně nasoukala.
Pořídit vhodné šatky do tanečních nebylo snadné, protože obchody zely prázdnotou. Naštěstí jsem měla svou šikovnou babičku, která se realizovala domácími pracemi a byla i zručná švadlenka, takže mi přešila některé uchované kousky po mé matce a na další hodiny dokonce z podpultové látky vytvořila šaty zbrusu nové. Cítila jsem se divně ve všech, ale doufala jsem, že tam v tom nebudu sama.
V den D mě matka donutila vytvořit naondulovaný účes, napatlala mi na obličej béžovou omítku Dermacolu, v marné snaze zamaskovat rozkvetlé pupínky mládí, nacpala mě do saténových šatů barvy bramboříků, doladila nevábnými punčocháči (rovněž v béžovém odstínu), které mi permanentně sjížděly ke kolenům a donutila mě vzít si boty na podpatku. Ona se pokoušela kompenzovat si absenci neexistujícího syna a já jsem to trpně snášela s pocitem porouchané (i narušené) figurky Marfušky ze sovětského loutkového divadla. Realisticky jsem se cítila jako idiot a vnímala jsem, že je to viditelné na první pohled. V doprovodu kamarádky a našich natěšených matek jsem vyrazila do míst, kde český národ nejednou přepisoval dějiny - do míst, kde jsem nevyhnutelně musela znemožnit samu sebe a přepsat tak definitivně i dějiny vlastní bytosti.
Odložily jsme si v šatně a minuly jsme hloučky načinčaných děvčátek i rozesmátých chlapců, kteří rozpaky maskovali hlasitými, hýkavými projevy. Vzápětí byli napomenuti mladíky ve funkci asistentů, s pověřením udržovat pořádek a důstojnost akce.
Matky se posadily podél oken na židličky směrem do sálu a my jsme stály před nimi na parketu, aby měli hoši z druhé strany sálu dokonalý výhled na své oběti a budoucí taneční partnerky. Doufala jsem, že jejich pohledu ujde činnost, která mě naplno zaměstnávala. Doufala jsem totiž, že si nevšimnou mého nenápadného přemlouvání a popotahování punčocháčů, aby jejich proklatě nízký rozkrok nevykoukl pod lemem šatů, protože se stále nekompromisně sesouval dolů. Navíc mě iritovalo tušení, že jejich pohledu jen stěží mohou uniknout temné koláče, které jsem nervozitou propotila na jinak docela světlých bramboříkových šatech. Kontrolním pohledem jsem zaznamenala, že některé dívky jsou skutečně krásné a proti těmto se na protějším konci sálu shlukovalo poměrně větší množství vyčkávajících hochů s bílými rukavičkami a s motýlky. Proti nám stály zatím pouze opuštěné sloupy.
Po zahajovacím ceremoniálu, prvotních informacích a základním poučení došlo k první volence. Obávaný moment, kdy zůstanu stát osamoceně, se kupodivu nekonal zřejmě proto, že v sále bylo více chlapců, což byla moudrá politika zkušených tanečních mistrů – manželů Karasových. Vyplatilo se volit Lucernu, děkuji, babičko.
Přesto jsem byla prvnímu hochovi vděčná, že právě on si mě vybral, že právě on si mě pak vybíral častěji, že byl příjemný, vtipný, že klopýtal poměrně přiměřeně mému klopýtání a že nebyl menší než já na mých chůdách.
Následovala výměna partnerů. Vyfasoval mě obrýlený dlouhán.
"Potím se jako prase," pravil nový chlapec, který byl sice sympaticky vzrostlý, ale slyšitelně jeho mozek dorůst nestíhal. Možná mu křivdím a on mi tím jen chtěl naznačit sounáležitost s mými, ač usilovně maskovanými propocenými koláči.
Hodina rychle plynula, aniž bych sebou sekla. Dokonce i neposlušné punčocháče vytrvaly v diskrétním utajení pod kanýrem šatů. Nechtěla jsem riskovat a o přestávce jsem je převlékla za náhradní, naivně doufajíc, že neupoutám nežádoucí pozornost náhlou změnou odstínu nohou. Matce to pochopitelně neušlo a mezi konverzací s matkou kamarádky mě sjela významným pohledem, který značil:
"Tak jako tak, nic ti nepomůže."
Po přestávce následovalo pokračování trapných muk. Řady hochů prořídly, protože část z nich se rozhodla jít raději na pivo. Ač ho nepiji, dala jsem jim za pravdu a šla bych nejraději taky. V sále bylo horko, ale i tak nerovnováhou sil přituhlo. S rádoby milým úsměvem jsem vzala zavděk i prckem v nazelenalých šatech, který mě pípavým hláskem vyzval k tanci. Když mu nekapalo ze šosu, bylo to pořád lepší, než zůstat stát jako nežádoucí. Poté, co se páry seřadily k tanci, spatřila jsem smutně se lesknoucí oči dvou dívek, na které nezbyl ani vodníček.
Po prvních taktech však bylo zjevné, že žádné terno jsem s tím polenem neudělala. Nevadilo mi být tou, která tanečníka vede, ale vadilo mi být tou, která ho nosí. Naštěstí mě včas před reálně hrozícím pádem zachránila další změna, ale ouha! Dámská volenka.
S podivem jsem zaznamenala, že i zdánlivě plaché dívky si uvědomily vážnost situace a vrhaly se střemhlav do boje o kořist. Padni, komu padni, uchvátila jsem jeden kus, díky strategickému postavení, v kterém jsem se právě vyskytovala. Prkenný hoch mě držel jako ve svěráku a dle jeho soustředění jsem odhadovala, že v duchu snaživě počítá, ale přesto vyzařoval poklidnou jistotu. Jak úlevné po tahání polena! Klátivě jsme spolu odšlapali nové prvky kroků a za příjemné konverzace jsme se pokoušeli hlídat nohy, ruce a já opět i punčocháče. Už po této první hodině jsem však odcházela s pocitem, že bych si jednou raději opravdu moc přála mít syna.


Další hodiny, prodloužené, plesy. Některé páry a bylo jich víc a víc, časem začaly vypadat, jako když tančí, některé spolu začaly chodit. Mě i mou kamarádku to minulo - žádná nová přátelství, žádné lásky, nic z toho, o čem obě matky zasněně bájily. Asi jiná doba, myslela jsem si. Po skončení útrap jsem byla ráda, že chvíle trapasů jsou za mnou a doufala jsem, že se všichni rozutečeme do dalších životů, zapomeneme na sebe a už se nikdy nepotkáme.
Ten, co s námi tam nahoře hraje šachy, se však opět rozhodl jinak.

Uplynuly roky a já měla toho kýženého syna už v jesličkovém věku. Jednou na chatě mu cosi vlétlo do oka. Sousedka mi poradila, abychom zašli k blízké chaloupce do které, po dlouhé době, přijel soused s návštěvou.
"On je doktor, tak ti pomůže", utvrdila mě.
Plaše jsem zaklepala na dveře a vyšel onen dosud neznámý soused s kamarádem. Poznala jsem je hned. Spolutrpitelé z tanečních se na mě tázavě podívali. Můj tanečník, který mě očividně poznal, lehce poskočil, jako kdybych byla přízrak. Pan doktor, který byl přesvědčen, že mě nikdy neviděl, mi podal povědomě prkennou ruku se svěrákem dlaně k seznámení.
Kdepak, minulost si nás zkrátka vždycky najde.
Od tohoto setkání uplynulo mnoho let. Dnes jsme všichni i s našimi rodinami docela dost dobří přátelé a sdílíme spolu různé životní události.
Jen o tanečních dosud nikdo z nás nepromluvil. JÁ o tom tedy určitě nikdy nezačnu.