Letní návštěvní idylka

Po dlouhých letních dnech na chatě, plných mraků a vláhy, se konečně vyčasilo. Ideální doba na to, vyvalit se na sluníčko a užívat si krás přírody od bazénu, ale do toho kýženého klidu se vždycky musí trefit nějaká návštěva.
"Tak zítra přijede Baruška", pravila jsem odhodlaně manželovi.
Syn, obvykle netečný, nečekaně zpozorněl.
"I s Fílou?" optal se.
"Jo," řekla jsem opatrně.
"I s Fílou a s Jaruškou?", optal se důrazně, s nadějí zamítavé odpovědi a dál ťukal do mobilu.
"Jo," potvrdila jsem statečně.
"A nemůže přijet sama?" zkusil to celkem zbytečně.
"Jsou nedaleko nás na dovolené, takže se tu zastaví." Chybělo říct už jen "howg", ale kupodivu už nikdo nevzdoroval. Přijali to oba vcelku rezignovaně, jako kdyby nevěděli, co bude následovat.
Návštěvy si u nás o dovolené podávají dveře. Určitě je to lepší, než kdybychom byli opuštění, takhle se můžu uklidňovat slepou nadějí, že nás mají lidi rádi.


Druhý den, když už jsem měla napečeno, nakrájeno, naloženo a měla jsem umně nainstalovaný univerzální úsměv, začala jsem lehce nervózně sledovat hodinky.
Tvrdili, že přijedou kolem 11. hodiny, takže se mi půl dvanáctá jevila jako pravděpodobná příjezdu. Po další půlhodině jsem se osmělila zavolat. Nikdo to nezvedl, ale za dalších 10 minut se ozvala Baruška zpátky s tím, že si ještě prohlížejí nedaleké městečko a tak za půl hodiny by měli dorazit k nám. Takže by k nám měli přijet něco po půl jedné.
"Tak to už snad mohli přijet rovnou po obědě. Mám hlad a nechci jíst někdy v půl třetí," pravil dotčeně Jan a začal být nevrlý. Nalil si becherovku a dodal něco o tom, že nechápe, proč je zveme, když jsou nudný a ještě k tomu ani nepijou. Měl zkrátka hlad. Syn má hlad stále, takže jsem jim každému podala chlebíček na uklidněnou, abych jim zacpala ústa.
Chlebíček situaci nezachránil, protože Jan začal přisolovat:
"Proč jste se tak blbě domluvili? Chtěl jsem ještě sekat a teď tu trčím zbytečně a už to mohlo bejt. Když se řekne v 11, má to být v 11. Snad to není takovej problém dodržet."
Pokoušela jsem se zmírnit situaci vysvětlením, že neodhadli vzdálenost, trasu, počasí... Hladový muž, nekompromisně se rovná protivný.

Za pět jedna byli u nás jak na koni. Fíla po několika nezdařilých pokusech konečně zaparkoval u kraje silnice k plotu, aby příliš nezapadli do bažiny.
Baruška se se svými zhruba sto kily vyvalila z auta a v ruce třímala drobného živého bílého psíka. Prozíravě ho nepustila ven, protože naše aligátorka (drsná jezevčice) číhala za keřem a hlučně startovala motory. Hluboký hlas, který vydávala a naježený hřbet výmluvně signalizoval její postoj k bílým psíkům, jsou-li ještě živí. Moji chlapci se šli přivítat o poznání příjemněji, žádný z nich sice nevrčel, ale bylo mi jasné, že by to nejradši udělali. Každopádně by oba svorně nejraději ze všeho volili jiný program, v podstatě jakýkoliv jiný.
Za Baruškou se vysoukal z auta Fíla a později přemluvili i otrávenou Jarušku, aby přeci jen vystoupila. Desetiletá dívenka byla viditelně zpruzená ještě víc, než náš dospělý syn. Podala nám místo ruky leklou rybu a táhnouc maminku za ruku, šla znuděně obsadit nejlepší křeslo do stínu. Čekala jsem, že ji některý z rodičů přesadí, ale mé očekávání bylo naivní. Nekomfortní stará židle zbyla na jednoho z nás a můžu si klidně vsadit, kde Černý Petr skončí.
Pravda je, že židli vlastně nepotřebuji vůbec, protože dalších několik hodin budu kmitat přinášením a odnášením nádobí, jídla, pití, budu odmývat nádobí a plnit rozmanitá přání hostů.
Vyvstalo několik dalších neplánovaných činností, z nichž jedna byla funkce zdravotníka. V nestřeženém okamžiku nám proklouzl aligátor a natrhl bílému psíkovi hlavičku. Nepatrně, ale bílý psík měl teď růžový přeliv na ofince a celoživotní trauma. Připojil se do nemalé řady psíků, kteří mě ze stejného důvodu nemají rádi – to mám za to, že jsem matkou trhače.
Proběhl oběd.
Jan konečně přestal trpět hlady, ale přikročil k dalšímu bodu. Už to nevydržel a přinesl šampáňo s tím, že si musíme přeci ťuknout, když jsme se tak sešli. Obvykle láhev zručně otvírá, ale dnes neměl svůj den a já to neomylnou trefou proudu lepkavého sektu schytala. Potěšilo to hlavně dotěrné vosy, které mě okamžitě vyhodnotily jako nejoblíbenějšího ze skupinky a vytrvale mě pronásledovaly.
Jaruška se i přes tuto zábavnou vložku okázale nudila, ale odmítala se vzdát svého privilegovaného křesla. Mohla mít odtud oba rodiče na dosah, což jí vyhovovalo a navíc jí nemohlo nic ujít. Vybavila se mi vtloukaná věta z dětství, že "děti se nemají vměšovat do hovoru dospělých". Nevměšovala se, ale hltala každé naše slovo.
Po obědě jsem přinesla kávu a Jaruška si poručila kapučínko. Zkoumavě se rýpala v buchtě a kladla otázky, co je v zákusku obsaženo. Osmá byla trefa.
"To nemůžu," vykřikla vítězně a vrhla na rodiče pohled, který jasně znamenal: "Tak to vidíte!".
Viděli. Jsem nemožná. Nejsem schopna registrovat cca 150 složek, které Jaruška nesmí na její alergii. Pravdou je, že úspěšně přežívá i navzdory mé zmíněné neschopnosti ohlídat všechny zakázané prvky v předkládaných pokrmech v mnohaletém průběhu jejich návštěv.
Když už nic, aspoň konečně zvedla kostru a uvolila se zahnat nudu korzem po zahradě. Napřed zkusila zvednout i mamku jako doprovod, ale ta se zvedá obtížně a taťka byl po obědě unavený, takže nepochodila ani u něj. Konečně bude chvíli možnost nenuceného rozhovoru bez jejího laserového zkoumání. Ozvalo se žbluňknutí. Bílý psík se marně pokoušel vydrápat z bazénu, kam s úlekem zahučel. Vylovila jsem ho a za odměnu mě celou ohodil, jak se kvapně oklepal, zatímco naše trhačka nerušeně spala uvnitř chaty spánkem spravedlivých krokodýlků. Z původního bílého, růžově melírovaného, se nyní stal duhový psík, protože v bazénu je troška skalice, takže hafík byl nyní ještě doladěn nádechem jemně tyrkysového odstínu. Přitom pořád Janovi říkám, aby to s tou chemií v bazénu nepřeháněl.
Všimla jsem si, že za brankou se cosi hnulo. Sousedka. Asi přišla vrátit mističku od nedělního zákusku, který si po kávě u nás odnesla. Doběhla jsem k ní a ona zpoza živého plotu sondovala, je-li to ta obávaná návštěva s roztomilou Jaruškou. Mezitím se k nám přišourala další sousedka, protože chtěla vědět, o čem se spolu bavíme a nechtěla se o nic nechat připravit. Sledovala nás zkoumavým pohledem za tlustými brýlemi. Po chvilce jsem se vrátila zpátky k naší návštěvě. Cestou jsem donesla džusy a vody s novým nádobím. Jan na mě vrhl krvavý a k smrti unavený pohled, který naznačil, že odpolední siesta je nepřekonatelně nutná. Mé oči mu odpověděly, že TO NEJDE.
Naši telepatii protnula Jaruška, která ječivým, dotčeným hlasem skandovala stížnost, že si nabrala do boty bahno.
Neměla šlapat, kam nemá. Barušku to vybičovalo k tomu, aby se vysoukala z křesla, přehodila schnoucího duhového psíka na Fílu a šla Jarušce pomoci s umytím zablácené nohy.
Po chvilce se obě vrátily, zatímco já jsem podávala na stůl mísu s melounem. Jaruška znovu zaujala své protekční místo.
Baruška dosedla zpět na křeslo a křeslo se protrhlo. Pokoušeli jsme se svorně ji vyprostit, ale byla tučným zadkem vklíněna do propadliště konstrukce a nešlo ji vysoukat. Nakonec se nám zadařilo. Látková část smutně visela ze sedníku křesla, protože bylo zřejmé, že to je jeho konec. Barušku jsme usadili na židli, kterou Jan nakonec s vypětím mátožných sil z kůlny loudavě přinesl. Doplnila jsem další balené vody a odnesla jsem prázdné obaly do plastů, kde se už po dnešní návštěvě vršila pěkná kupička. Hovor pokračoval, ale spíš bych řekla, že pokračoval ve váznutí. Mně došla témata, protože nudný Fíla toho nikdy moc nenamluvil a Jan neúspěšně dobojoval s vlastní vůlí a začal nenuceně usínat. Jeho záškuby hlavou se nedaly přehlédnout. Unuděn do bezvědomí.
Nešlo to nekomentovat.
"Tak si jdi na pár minut odpočinout," zkusila jsem zachránit trapnou situaci. "To víte, úplněk, zase od půl třetí nespal," dodala jsem omluvně na vysvětlenou a zadoufala jsem, že by se návštěva mohla konečně začít balit k odjezdu. Leklá ryba a hosté prý smrdí třetí den, ale tahle návštěva páchla už po čtyřech hodinách.
"Jak dlouho trvala cesta?" navodila jsem vysvobozující téma, nenápadně naznačující odjezd.
"Chvíli, není to daleko," pravil Fíla.
Barušku to povzbudilo k úvaze, že není kam se hnát a dala si další kafe. Tak to budou další dvě, tři hodinky, pomyslela jsem si a v duchu jsem pojala, ale zahnala nutkavou myšlenku, že bych si dala panáka.
Jan, aby neusnul, začal rozdělávat oheň k večernímu grilování masa. Asi to chtěl mít dřív za sebou, když už připustil nevyhnutelnost dalšího chodu.
Baruška se zasněně zahleděla do zeleně, která byla všude vůkol a pravila, že nechápe, proč lidi jezdí k moři, harcují se x hodin v autě někam do Chorvatska, když v naší zemičce je tak krásně.
Přinesla jsem věci na oheň, naložené maso, hořčice, nakrájenou zeleninu a chleba. Po chvilce už první kousky masíčka příjemně voněly zahradou. Aligátor, který už zas soustředěně střežil své teritorium, se dožadoval ochutnávky, zatímco bílý psík strachy vibroval na klíně majitele a nejradši by se už taky definitivně zdekoval.
Jaruška dostala jako první. Preparovala vlásečnice masa a zkoušela najít tlusté, protože ho nerada. Byla to krkovička, takže úspěch se záhy dostavil a mohla tedy zahájit vleklé reklamační řízení. Vtom se náhle dostavil i deštík, který se rozvzpomněl, že už tu pár hodin nebyl. Stačilo to jen na to, abychom všechno narychlo poschovávali pod stříšku a pak šel zase pryč, zatímco my jsme opět nanášeli věci nazpátek. Pomyslela jsem si, že je nanic, jak je dlouho vidět. Být to v zimě, dávno by byla tma a měli bychom už klid.
Zazvonil mi telefon. Ozvali se naši sousedé z Prahy, kteří se kolem vraceli z celodenního výletu a chtěli se stavit na kafe. Nerada kombinuji návštěvy, ale nešlo odmítnout. Za dvacet minut tu bude pěkně husto. Sotva jsem to oznámila společnosti, zazvonil telefon podruhé. Volala má kamarádka - důchodkyně, která u nás už dva roky nebyla, aby mi oznámila, že zítra by to šlo. Přijedou s manželem na celý den. Má prý být pěkně, tak si to společně u bazénku hezky užijeme.
Šla jsem narychlo umýt nádobí, aby bylo vůbec do čeho udělat kávu těm, kteří už jistě byli za humny.
 Léto budiž pochváleno. Přátelská setkání v české přírodě a žádné harcování k moři.
Až na věky!