Znojmo

Byl by to překrásný letní den. Pro nás zrovna vrcholilo nejtěžší období, kdy se náš syn zmítal v přetěžkém boji o život na ARO Střešovické nemocnice a snažil se spustit zázrak a překonat infekce, o kterých lékaři tvrdili, že jsou prakticky nepřekonatelné. Byli jsme nejzoufalejší, jak jen rodiče jediného dítěte, které je pro ně vším, mohou být. Skoro pět měsíců odporného strachu, který jsme denně překonávali doma i na návštěvách ARO při zazvonění na vstupní zvonek s nadějí, že se snad ani dnes nedozvíme tu nejhorší zprávu.
V ten den jsem potřebovala odjet na pracovní cestu do Znojma a protože ani můj muž nechtěl být s jezevčicí Yettinkou doma sám a měl spoustu nevyčerpané dovolené, rozhodl se mě proto podpořit při mém putování. Naplánovali jsme si tedy výlet do místa, kde jsme spolu taky ještě nikdy nebyli. Přes internetový portál jsem zodpovědně vybrala a objednala hotýlek, který vypadal malebně a nebyl v centru města, takže umožňoval i vycházku s psíkem, který byl v tomto zařízení tolerován. Především ale byl v blízkosti sklípků, které jsme si rozhodně naplánovali ten večer neminout a poctivě otestovat.
Byl to i dlouhý letní den, protože bylo posledního července, takže nebyl problém odjet z Prahy až po práci a po každodenní náročné návštěvě nemocnice, koneckonců jsme měli v našem zoufalství odhodlání přečkat dlouhou noc aktivně, abychom se netrápili neustálým uvažováním a vyčerpávajícím zaháněním trudných myšlenek.
Naložili jsme vše potřebné, psíka Yettinku jsme bezpečně přikšírovali na zadní sedadlo vozidla Yeti, vybavili vodou na cestu ji i nás a vyrazili jsme až navečer - v době, kdy jiní už se chystají na noční klid, do stále ještě žhnoucího slunce.
Byla jsem zvyklá jezdit samotná dlouhé a dlouhé trasy ve všech typech počasí – od nádherného, tropického a parného, přes kluzké a sychravé, černou i bílou tmu, sníh a led, ale v ten den jsem byla opravdu ráda, že nemusím jet sama.
Vyjeli jsme z dynamické Prahy po neméně dynamické D1 a po pár kilometrech se na obloze zjevily mráčky. Postupně a velmi rychle byly nahrazeny mraky a spustil se vydatný déšť, který přešel do slejváku tak intenzivního, že nebylo vidět na krok. Člověk by usoudil, že osvěžení bude rychlé a krátké, protože tyto přeháňky obvykle nebývají moc vytrvalé. Možná však měly s námi stejnou cestu, ale fakt je ten, že stěrače se nezastavily dlouhé minuty, ale tak jak déšť náhle přišel, nenápadně se rozptýlil a my jsme s úlevou zaznamenali, že cílové Znojmo je již velmi blízko.
Městem jsme projeli podezřele jednoduše a rychle a zaměřili jsme se na hledání našeho dnešního místa odpočinku, ale ač na hlavním tahu, který byl velmi vytížen kamiony, najednou jsme se octli na silnici, lemované červenými srdíčky a nápisy dívčích jmen, či příslibu jejich náručí tak intenzivně, že jsme se až vylekali. Koncentrace těchto podniků houstla velmi rychle a my jsme se stísněni najednou ocitli v prostoru, který byl nápadně podobný matějské pouti s obrovskými atrakcemi různých gigantických pohádkových i strašidelných tvorů a cedule hlásala, že jsme evidentně přejeli a jsme na Hatích.
Otočila jsem vůz a vraceli jsme se pomalu zpět, snažíce se mezi neony najít odbočku k našim vytouženým sklípkům, kde jsme plánovali spočinout. Po chvíli jsme našli náš cíl a malou silničkou jsme se dostali do vesničky, kde nás vítalo stavení, olemované budovami bývalého statku s parkovacím prostranstvím v kombinaci kamene a dřeva.
Před vstupní dřevěnkou byly pevné stoly, u kterých popíjelo několik mužů, kteří si ve vedru již nějakou chvíli dělali pohodlí sundáním vrchních částí oděvů. Už byla skoro tma, takže se nikdo nepohoršoval a i my - odlišně civilizovaní, jsme jejich nenucenost tolerovali s nadějí, že se taky konečně brzy trošku uvolníme poté, co se ubytujeme a spláchneme ze sebe horký den se vším, co jsme dnes překonali.
Vystoupili jsme z auta a přesto, že jsme se snažili nenápadně, během pár okamžiků se Yettince podařilo zburcovat snad celý kraj, protože se naplno ozvali všichni psi nejen z objektu, ale z vesnice, ne-li z okresu. Kvapně jsme popadli tašku a pokusili se urychleně vplížit dovnitř, ale neunikli jsme pohledu žádného z hostů, popíjejících před hospodou, ani uvnitř.
Zorientovala jsem se v zakouřené místnosti a oslovila jsem čepujícího muže, který byl v tu chvíli jediným personálem, zdali jsme tam dobře, protože jsem si přes internet rezervovala ubytování právě asi zde.
Poté, co se tento rovněž ležérně polonahý muž ujistil, že jsem skutečně majitelkou jména, které opakovaně komolil, ledabyle mi podal klíč s číslem pokoje a při odchodu nezúčastněně prohlásil:
”Jo a neteče teplá voda, ale to snad nevadí. Chlapům, co tady makaj, to taky nevadí, že jo?”
Sbor polonahých pozvedl půllitry a mručením ho ujistil, že oni rozhodně nejsou žádné fiflenky.
Teď už se mi tam nelíbilo vůbec nic. Chabě jsem povzdechla otázku, proč mě nikdo o tomto nedostatku neinformoval, ale odpověď byla vlastně zbytečná.
Nevadí, nás už přece nic neporazí, otočili jsme se, rozloučili, naskákali zpět do auta s vidinou, že jistě brzy najdeme něco jiného, kde se budeme cítit lépe, kde bude nejen to vínko, psům vstup povolen, ale i teplá voda. Když už, tak už.
Bylo zvláštní, jak nečekaně těžký úkol jsme si na tu noc vytýčili. Najít hotýlek, který by současně nebyl slušně řečeno "noční klub", opravdu nebylo v tom místě vůbec jednoduché. Projížděli jsme usínající krajinou, kde jediné žijící objekty problikávaly odstíny rudých barev. Začínali jsme si představovat další dlouhé minuty hledání v cizím městě, kde určitě případní hoteliéři nebudou nakloněni nočním návštěvníkům s přestrojeným aligátorem. Vraceli jsme se a zdlouhavě a marně vyhlíželi něco, co by odpovídalo původním představám. Nedařilo se.
“Tady, tady to půjde,” vykřikl náhle muž a donutil mě rychle odbočit doprava k větší parkovací ploše na místo, které bylo poměrně upravené kolem roztomilého penzionku. Než jsem se pořádně zorientovala, kvapně vyběhl z auta a se slovy, že to zařídí, nezvykle akčně zmizel uvnitř za vchodovými dveřmi. Rezignovaně jsem se porozhlédla po okolí. Na parkovišti kromě nás parkovala jen jediná vrakovitá Škodovka, která už toho asi taky hodně zažila.
Můj pohled utkvěl na označení hotýlku: E59. No nazdar! Zhruba 30 metrů od našeho zaparkovaného vozu lítaly kamiony v intervalu 20 vteřin. …......HÚÚÚÚÚÍÍÍÍÍ.........
Za chvíli si objevil nadšený muž s viditelnou úlevou, že zde psíček nikomu nevadí a že je už vše zajištěno. Trapně jsem zaprotestovala argumentem názvu hotelu, ale byla jsem ujištěna, že můžu být v klidu, protože momentálně jsme jediní hosté (aha, proto Yettinka nevadí. Možná ještě “zatím” - dosud se nepředstavila jako trhač). Nejistě jsem se zaregistrovala u znuděné dámy v recepci, která dokonale pasovala k unavenému vozidlu na parkovišti. Poslechli jsme si informaci o tom, že restaurace je dnes již zavřená a v doprovodu této jediné osoby jsme se vydali na obhlídku pokoje.
Podle očekávání to nebyl žádný luxus, ale voda tekla, dokonce teplá a na těch pár hodin jsem usoudila, že k přežití do rána nám postačí. Samozřejmě za předpokladu, že si předtím půjdeme najít v blízkosti vytoužený sklípek, protože bez určité hladinky by to asi neprošlo. Rozhodla jsem neprodleně vyrazit a protože ani Radim, ani Yettinka neprotestovali, otočili jsme se a následovali jsme recepční k východu. Překvapeně (protože se noční návštěvníci na procházky obvykle nevydávají) nám sdělila, že hlavní vchod se z důvodu bezpečnosti zamyká a předala nám další klíč od nenápadného zadního východu, kterým jsme naše útočiště opustili a vydali jsme se na výpravu.
Jak je mým zvykem, nebyla jsem na první pohled vybavena zrovna pohodlnými botkami na túru, ale měla jsem obvyklé chůdičky, které sice bývají většinou ostatními ženami oceněny, ale málokdy označovány jako praktické a nositelné.
Když jsme opustili parkoviště, po pár minutách se nám podařilo přeskákat přes onu hlavní silnici, po které hučel snad nepřetržitý tok kamionů. Ani v noci nedají pokoj.
Naivní představa, že na druhém břehu je chodník, se rychle rozplynula, když jsme zmírnili běh v krajnici, připomínající hodně zdevastovanou polní cestu a zmatený zajíček, kterého jsme nečekaně vyplašili, se rozběhl kamsi do polí, která silnice lemovala. Vida a já jsem si myslela, že jsem ve městě.
Protože jsme se vydali směrem do centra a byli jsme poměrně na začátku, stále nás hnala vpřed vidina vinného sklípku a optimismus nám nevzal ani náš kamarád deštík, který nám v rozpálené noci dal najevo, že nás neopustil a že už je zase s námi.
Zhruba po 15 minutách klopýtání jsme jako v pohádce o perníkové chaloupce došli k prvnímu světýlku. Ano, byl to opět bordel. Další domy, tma, bordel, tma, spící město, tma, bordel, nikde nikdo, tma, ejhle změna – herna.......minuty plynuly, teplý déšť nás nikterak neochlazoval a my jsme na nočním pochoďáku dostávali další lekci zvládání absurdit. Pravidelné střídání objektů pozvolna potvrzovalo nečekanou skutečnost, že Znojmo není jen městem vína.
Můj muž občas pípl, jestli se raději nevrátíme, ale mně nepřipadalo normální teď to vzdát, protože někde tady přeci musí něco sakra být!
Ano, po další chvíli jsme v dálce na kopečku uviděli zelený neon. Jak příjemná změna a konečně vidina záchrany. U pumpy určitě víno prodávají. Radostně jsme přidali do kroku.
Ve vstupních dveřích jsme se srazili s mohutnější ženou, která právě odcházela a přátelsky se loučila s obsluhou. Hned jsme zaregistrovali stojan s víny, z kterého bych si samou radostí nejradši vybrala všechna. Uchvátila jsem jedno z bílých a podívala se, kde je zbytek smečky. Muž umravňoval Yettinku, protože mu bylo naznačeno, že pes do prodejny nesmí. Zálibně pomrkával po automatu na kávu, protože kromě moku skýtal i možnost poskytnutí kelímku, ale byl zpražen přísným pohledem pracovnice čerpací stanice, která byla evidentně současně i ochrankou.
Snažil se zmírnit napětí příjemnou konverzací:
”Prosím Vás, dá se tu objednat taxík?” dotázal se naivně a mě málem porazilo.
Paní nevěřícně zavrtěla hlavou a suše utrousila, že ten jediný právě odjel.
“To byla řidička, co jste potkali při příchodu ve dveřích,” doplnila rozvitě. Svitla nám naděje, že když spolu ženy předtím tak přátelsky hovořily, mohla by nám paní pumpařka taxikářku sehnat, ale kdepak. Že nemá otvírák, bylo rovněž celkem pochopitelné a o naši společnost vůbec nestála.
S kýženou lahví jsme vypadli ven. Nedaleko jsme uviděli autobusovou čekárnu, která skýtala možnost, že bychom mohli chytnout nějaký večerní či noční spoj, kterým bychom se přepravili zpátky k našemu hotýlku. Ani náhodou! Poslední autobus odjel již před pár hodinami a do ranního bylo daleko.
Město spalo. Obklopovalo nás jakési sídliště, kde svítila okna jen sporadicky.
“Zpátky nejdu”, oznámila jsem celkem zjevný fakt a posadila jsem se na sedátko v čekárně tak přesvědčivě, že otevření láhve byla jediná možná varianta následné akceptovatelné aktivity. Překvapivě se můj choť ukázal jako velmi praktický muž, protože ihned odložil svou všudypřítomnou taštičku a po krátkém pátrání vylovil kapesní nožík švýcarské kvality, který obsahoval různé základní nezbytnosti, mezi něž patřil i nástavec, umožňující nám víno otevřít. A následně i druhé, pro které za nějakou chvilku k pumpě pro jistotu doběhl.
Vzala jsem do ruky mobil a kupodivu signál fungoval. Našla jsem kontakt na náš penzionek, kde jsme měli nalézt útočiště a předala jsem ho. Po krátké domluvě se povedlo dojednat u paní recepční, které patřila ta stará Škodovka, že poté, co jí po půlnoci skončí služba, zanechá své pracoviště prázdné a než odjede domů, je ochotna se pro nás k pumpě otočit a udělat nám taxika. Zlatá žena!

A tak jsme tam seděli té horké letní noci, pili jsme a dívali se před dešťové kapky na hvězdy, které už toho tolik viděly. Vlhkýma očima jsme vysílali do nebe svoje zoufalství, otázky i obrovské přání, aby se splnil ten nejdůležitější zázrak a náš chlapeček nám tady zůstal. Po tvářích nám tekly slzy smutku nad velkým neštěstím, ale zároveň smíchu nad tím vším absurdním kolem nás, byli jsme nepředstavitelně vyčerpaní a ztracení ve velkém vesmíru, ač v malém městě snad na konci světa.
Na kostelní věži tloukla půlnoc.
Dopili jsme své lahvinky, uklidili jsme i Yettinčinu misku s vodou, kterou jsme s sebou nesli a za pár minut jsme zaslechli charakteristický zvuk motoru. Paní recepční odházela nějaké hadry, které měla na sedadlech a vpustila nás do vozidla. Byli jsme vděční, že nás neodmítla a za pár minut jsme byli u našeho již zcela opuštěného potemnělého penzionku, který působil poněkud strašidelně. Na otázku, co jsme dlužní, odpověděla tázavě, jako kdyby se jí to zdálo troufalé, že 50 korun. Vděčně jsme jí vtiskli stovku a vešli jsme zadním vchodem dovnitř.
Rychle jsme ze sebe spláchli celý ten zvláštní den a ulehli jsme. Vedro bylo stále vytrvalé. Otevřenými okny létali dovnitř komáři a od kamionů se ozývalo pravidelné přibližující se a vzdalující se …..HÚÚÍÍ.....HÚÚÍÍ.....HÚÚÍÍ......
…......a začlo svítat do dalšího přetěžkého dne.