Jak na Nový rok
V pátek nebo ve svátek, v rodinách pečujících o nemocné, jsou každodenní povinnosti neukecatelné a neodložitelné. Když jsou pak dny, původně plánované jako sváteční, navíc doplněny neplánovanou péčí o náhle ochořelou hlavu rodiny, je to pěkný kvapík. Jinými slovy jsem byla letos na Silvestra poctěna k běžným posláním, souvisejícím s obstaráváním synka, pečovat o muže, který nastydl tak, že to už překročilo hranice únosné mužské rýmičky k pořádné patálii. Jediný, kdo se z vzniklé situace nehroutil, byl nezničitelně veselý psík, který se celé dny bavil tím, že se pokoušel nasáčkovat se k někomu z pacientů do postele. Já jsem se tedy nebavila, zavalena tisícem a jednou povinností, s vytahanýma rukama až na zem a se zády ohnutými jako přestárlá pamětnice dinosaurů. Jen rozsvícená televizní obrazovka se marně snaží evokovat bujaré veselí v domácnosti, kde se dva z jejích členů válí v posteli nikoliv z důvodu přemíry alkoholu, samozřejmě až na tu blbou Popelku, jak známo. Oběhnutí sídliště...