Zu blog

Den po dni ubývá za okny rozsvícených stromečků, výzdoba z ulic už taky zmizela, což značí, že romantická vánoční atmosféra se definitivně vytratila pryč a kouzlo Vánoc pominulo. Vím, že se najde dost lidí, kteří si řeknou ´To je dost´, ale mně je smutno. Kdo má domek, stromeček si prožene kremací kamen nebo krbu, ale na sídlištích mají úklidové čety o povinnost víc. U popelnic se povalují hromady vyhozených stromků. Jsou zubožené, větvičky ohnuté a některé už úplně plešaté bez jehliček. V pondělí jsem otevřela dveře bytu a vyšla jsem na chodbu, která byla celá posetá jehličím. Usoudila jsem, že stará paní z našeho patra, které zrak neslouží, už se zjevně stromečku zbavila. Při pohledu na schodiště se však ukázalo, že jehličí vede i o patro výš. Aha, pachatel po sobě nezahladil stopy. Pokud nechce být pranýřován, zřejmě po sobě ještě uklidí, protože sedm pater bylo celistvě posetých, jako v podzimním lese.   V úterý už se na dveřích výtahu v přízemí objevil lehce nervózní vzkaz, sl...

Předem se omlouvám, protože na Nový rok mě každoročně postihuje novoroční letargie, skepse a lenora. Jistě by bylo spíš vhodné hlásat optimistická poselství světu, ale na to jsou asi jiní, o čemž letos docela pochybuji. Letos je všecko jinak než jindy, protože je čas, který chtě-nechtě, žijeme v skoro novém - koronovém světě.  Na počátku bylo slovo, které jsme se všichni naučili dennodenně zmiňovat. Všichni, včetně odmítačů, které jeho důsledky nezasáhly, takže jim nikdo s koronou nezemřel, neonemocněl, nepřišel o rodinu, o práci, o podnikání, o peníze. My ostatní, jsme podle nich právě přišli o rozum. Bodeť by ne, když žijeme v izolaci. Konkrétně naše tříčlenná rodina (pardon, pes je čtvrtý). Každý ví, že nejtěžší žalář už od nepaměti spočíval v umístění nenapravitelných jedinců na samotku. Svým způsobem jsme byli vysamotkováni už před lety, protože okruh lidí, které člověk průměrně ročně potká, což statisticky údajně bývá cca kolem tisícovky lidí, se nám již před pár roky zúžil ...