V bublině
Zlé zprávy chodí náhle, nečekaně, neohlášeně. Někdy se dají trochu předvídat, ale pokud jsou úplně nejhorší, nikdy se na ně úplně připravit nelze. Taková zpráva mě docela polije, jako kdyby na mě celičkou někdo rozprskl bublinu jako obrovské vejce, jež mě pohltilo a obalilo mě skořápkou. Vnější vesmír si plyne dál a to vejce si levituje svým světem s vlastním životem. Mám pocit, že to kolem se mě netýká, běží to tak neobvyklým způsobem, že pokaždé, když se podívám na hodinky, jsem překvapena tím, jak nedokážu stanovit správný odhad času. Jak teď bude dál to i tamto, všecko je jako poprvé, od doby, když. Vše už to bude vždycky jiné, nové, nezvyklé, nikdy už nebude nic stejné. Od malinka přemýšlím, jaké to jednou bude, bojím se toho, děsím, uvědomuji si ztrátu, pomíjivost, smrtelnost, pak najednou je to tu. Studené, strohé, přirozené, ale hlavně již nevratné a nezvratné a definitivní. V nouzi poznáš přítele, v dobrém i ve zlém. Nejedná se o hmotnou nouzi, tam je zřejmě nejlepší...