Zu blog

Černou ovcí snadno a rychle (Ke Dni nenávisti) Známe to snad už od dětství, je to v každém kolektivu, na pracovišti, ve společnosti i v rodině. Vždycky je terčem opovržení a odmítání někdo, kdo je vyčleněn jako černá ovce. Stát se jí může každý a to úplně nevinně, vlastně ani neví jak. Stačí se znelíbit někomu, komu se nehodíte, nebo se naopak někomu jinému až moc zalíbíte, což se nehodí a pak se ten ukřivděný rozhodne umístit vás na jakousi černou listinu. Vlastně je úplně jedno, jestli jsou jeho příběhy, které o vás vypráví, pravdivé, protože pokud nejsou, on je dokáže bez potíží vybájit. Od neškodných "ona mi položila telefon, ukradla mi tužku, řekla o Toníčkovi, že má velké uši" až po mnohem závažnější tvrzení "zabila Bradleyho" – zkrátka vyjdete z toho nevyhnutelně jako mrcha. Je fuk, že telefonem ze zásady nikomu nepráskáte, že tužek máte plné šuplíky a Toníčkovy uši vás zajímají, asi jako výsledky fotbalové ligy v Zimbab w e. Navrtávači se prostě hodilo vytvo...

Sychravý únor, vlastně už březen, ale vypadá to zatím stejně nevlídně.Jen sněženky se v záhoncích u paneláků vydraly na světlo a působí jako zvláštní připomenutí dávného času. Vzpomínám, jak jsem jako malá, poskakovala po chodnících, které byly dlážděné barevnými kostičkami. Z jakéhosi podivného vnitřního přesvědčení jsem musela chodit jen po jedné barvě a můj dědeček, který mě držel za ruku, to trpělivě snášel a poskakoval vedle mě. Domy byly obložené lešením, šedé a oprýskané a po uctívání Vítězného února nesly pozůstatky výzdoby s agitačními hesly. Říkala jsem jim Mupi mup podle populárního Miru mir, což jsem pochopila až s nástupem ruštiny, když jsem se naučila azbuku a zjistila, že je to Světu mír. Tenkrát jsem vídala babičky v šátcích, které prodávaly malé a křehké kytičky sněženek za korunu. Každý rok a každou zimu jsem je kupovala i když pak stály pět, deset i dvacet a já jsem je nosila mámě i když jsem pak už jako dávno dospělá za ní s tím překvapením jela přes celou Prahu. ...