Černá ovce
Známe to snad už od dětství, je to v každém kolektivu, na pracovišti, ve společnosti i v rodině. Vždycky je terčem opovržení a odmítání někdo, kdo je vyčleněn jako černá ovce. Stát se jí může každý a to úplně nevinně, vlastně ani neví jak. Stačí se znelíbit někomu, komu se nehodíte, nebo se naopak někomu jinému až moc zalíbíte, což se nehodí a pak se ten ukřivděný rozhodne umístit vás na jakousi černou listinu. Vlastně je úplně jedno, jestli jsou jeho příběhy, které o vás vypráví, pravdivé, protože pokud nejsou, on je dokáže bez potíží vybájit. Od neškodných "ona mi položila telefon, ukradla mi tužku, řekla o Toníčkovi, že má velké uši" až po mnohem závažnější tvrzení "zabila Bradleyho" – zkrátka vyjdete z toho nevyhnutelně jako mrcha. Je fuk, že telefonem ze zásady nikomu nepráskáte, že tužek máte plné šuplíky a Toníčkovy uši vás zajímají, asi jako výsledky fotbalové ligy v Zimbabwe. Navrtávači se prostě hodilo vytvořit si problém. Problém, který nabobtnal z ničeho, byl nafouknut jako žvýkačková bublina, do které někdo přifukoval ze svého nitra závist, žárlivost, nenávist, zášť, zlobu, mindráky a vlastní sobectví a všecko to z něj vybublalo a vyprsklo. Na vás. Posluchači tohoto tvůrce pomluv se nejdřív možná zdráhají uvěřit tvrzením, která zní absurdně, protože znají škůdce a znají i vás. Co na tom, že vás dosud neomylně hodnotili jako "ona byla přeci Liduška vždycky hodná holka". Cožpak už není? Změnilo se snad něco? To sice ne, ale po intenzívním našeptávání a přisolování nakonec stejně podlehnou, protože na každém šprochu je určitě pravdy trochu. Liduška se totiž asi převtělila a z hodné holky, kterou dříve k sobě vinuli, si tu najednou stvořili potvoru a to přesně podle vzoru rčení ´Kdo chce psa bít...´.
Vy o tom samozřejmě nevíte nic, netušíte proč a co se stalo, ale časem si všímáte, že nejste vítáni tam, kde jste se dosud cítili dobře a když začínáte chápat, co se asi mohlo přihodit, nemůžete uvěřit. Není přeci možné, aby někdo, kdo vás má rád, kdo nemá důvod si o vás myslet něco zlého, na vás z ničeho nic tak divně koukal. Vy jste se sami ještě neodnaučili mít rádi jeho, nesundali jste si růžové brýle a klidně za něj strčíte ruku do ohně. Au, au, auvajs! Odvoláváte se na zdravý úsudek, na všecko, co jste spolu dřív prožili, na všechny ty citové i další investice, které jste do společných vztahů vložili. Je to jako když se zhasne – najednou je tma. Jenomže to světlo bylo umělé a ta tma byla už předtím, jenom vy jste si docela zbytečně svítili a trpělivě platili za energie. Nuže, z bílé ovečky je teď hnedle docela černá ovce, která má černou díru v srdci, protože ten, koho si tam nosila, zčernal na uhel. A najednou je všecko jinak a nedá se to ovlivnit. Mrzí vás to, trápí, bolí, ale jaksi se to nerozpouští a nikdo nikomu jen tak neodpouští. Velmi pomalu vás opouští naděje, že se zase všecko vrátí do původního stavu jako předtím, než vznikl ten velký a přifouklý zdánlivý problém. Mrzí vás taky to, že přihlížeči, kteří vše sledují zvenku, dělí vinu stejně na vás na oba. Nikoho teď nezajímá, že jste jen vtaženi do fiktivní černé díry problému, protože jste se teď stali jeho aktérem a tak jste jako bonus vyfasovali krásně a bez přičinění podíl viny pěkně napůl. Pozorovatelé si nechtějí pálit prsty a chtějí být se všemi zadobře, možná že oni jsou zrovna ti třetí podle pravidla „Když se dva perou, třetí se směje“.
Až pak se jednoho dne přeci jen vyjasní, vyčistí se nebe jako po bouřce, které jste se báli, ale po níž cítíte nádherně čistý vzduch. Jste osvobozeni od zbytečných lidí, kteří se vám rychle vzdalují, protože uhánějí někam, kde jim to krásně voní novotou a kde se jim jednou bude krásně škodit. Mají volné pole a spoustu nových objektů ke zničeníčku, nebo aspoň k pošpiněníčku pověsti těm, kteří jsou nedotčeni, protože jim tak nějak cloní. Nevadí, není jich škoda. Ryzí přátelé věrně zůstávají, nemizí a dobře vědí, kdo je kdo. Nenechají se zviklat, nezávidí a to dobré ocení. Jsou vzácní a je jich jenom pár. Dokážou vás poslouchat, naslouchat vám a vyslyšet, když je voláte a to i tehdy, když je nevoláte. Omluví vaši blbou náladu, sdílejí s vámi smutek a dělí se s vámi o radosti. Když jste pod hladinou, nepřipustí vodu, ale vyndají špunt. I když reálně nemají více času, než všichni ti zaneprázdnění, rádi vám ten jejich čas věnují v kteroukoliv hodinu – dobrovolně, mlčky, samozřejmě a ochotně. Můžete jim bez obav říct, co máte na srdci, aniž se jich dotknete, protože se máte rádi, nepodezíráte se a věříte si. Mléko bylo rozlité, ale slzy vám už oschly. To, co je poškozené, se už nedá uvést do původního stavu. Nikdy nic nebude jako dřív. Stejně jako když po operaci, která sice možná zachránila život, zůstane už navěky jizva jako memento. Zázračná živá voda, která by jizvu zacelila, byla totiž jen v pohádce o Zlatovlásce. I ta už je dneska docela plešatá.
Komentáře
Okomentovat