Trofeje

Asi to tak bylo vždycky, ale asi ne tak masívně. Praktiky obchodníků, prodejců, ale i velkých firem, snažících se nějakou částku ode mne vydolovat. Občas si připadám jako lovená zvěř, když jsou na mě pořádány hony, přesto se snažím být stále slušná a zdvořilá, ale důsledně odmítat.
Poprvé jsem se cítila jako trofej někdy v 90.letech. Šla jsem po ulici a oslovila mě velmi slušná žena tmavší pleti, která se snažila mi podstrčit údajně zlatý prsten, který jsem prý ztratila a pokoušela se ze mě vyloudit nějaké peníze. Po pár měsících mi podobně vypadající prsten chtěla jiná žena prodat ve snaze, dostat se ze svízelné situace, protože naléhavě potřebovala hotovost. Báchorky s prstenem jsem vyslechla pak ještě mnohokrát, opředené různými rádoby důvěryhodnými historkami. Při několikerém opakování už jsem jejich aktéry upozorňovala, že ten příběh už znám, protože mi to za ně už bylo i trapné, což na ně poměrně rychle zapůsobilo a šli si kvapně hledat novou oběť. Jednou jsem si dokonce troufale dovolila zakročit, když jsem viděla jakousi ustaranou paní, snažící se jim napomoci. Tehdy jsem jim do diskuze vstoupila a paní jsem upozornila na to, že už se mi ta náhodná situace párkrát stala, takže mi poděkovala, když jí očividně došlo, do čeho se mohla zamíchat a odejít pak - sice s hřejivým pocitem pomoci bližnímu, ale oškubaná.
V současnosti jsme často loveni nejen různými charitativními výběrčími na ulici, kteří tklivou navrčenou frází dokážou rozplakat i kámen, ale i telefonními naháněči. Ti nám úvodem radostně sdělí novinku, že jsme něco vyhráli a vzápětí nás zasypou podrobným a obšírným líčením kvalit věci, kterou vůbec nepotřebujeme a kterou jsme vyhráli za pouhých 699 korun, což je zlomek údajné skutečné hodnoty předmětu. Po jejím několikaminutovém vychvalování se dožadují našeho obdivného mručení a radostného výskání nad tím, že si uvědomujme, jaké štěstí nás potkalo. Pokud dostatečně neprojevíme nadšení, podivují se nad naší prostoduchostí, když nejsme schopni vyhodnotit, oč můžeme přijít. 

Televizní reklama, to je jiná káva.
Přiznávám, že televizní reklamní bloky jsou pro mě vítanou chvilkou k vykonání různých důležitých úkonů od těch přirozeně nejnutnějších, až po výkon rozličných domácích prací, jako je úklid nádobí z myčky, či pověšení prádla. Přesto však jsou reklamy, kterým nelze uniknout, protože jejich frekvence opakování, slogany či vtíravá hudba mi nedají možnost úniku, neboť i jejich začátek vtrhne do vysílání velmi rychle a násilně, než se stihnu od obrazovky mentálně odpojit. Bohužel. Trpím totiž nepříjemným zakódováním sluchového vjemu, ať už je to úryvek vlezlé písně ukňouraného zpěváka, který mi pak zní v uších třeba celé dny a celé noci. Jindy mě obtěžuje pár taktů písně, upozorňující na produkt, který často ani vlastně nepochytím, ale pokud bych pochytila, už jen pro tu reklamu bych si jej z principu nekoupila. V poslední době mě nejvíc pronásleduje "haalooou" z (pro mě) už poměrně nechutné reklamy, ve které je uprostřed atypického bytu, jakoby samozřejmě, umístěna vana. V ní ponořená matka dospívajících dětí s oduševnělým výrazem pojídá jahody, zatímco oplzlý otec se k ní snaží pod hustou pěnu vetřít, což se mu nakonec podaří. Zde vidím produkt spíše jako antireklamu. Tento otec, opakující se i v jiných klipech za doprovodu stejného obtěžujícího hudebního úryvku, je pro mě nenáviděný a nezničitelný číslo jedna a zde bych se nebála poznamenat, že čeho je moc, toho je příliš. Tahle reklama je pro mě skutečně odpudivým kusem, když mi v průběhu dne i noci nesčetněkrát vytane na mysli. Ostatní pokulhávající reklamy zdaleka tolik neobtěžují, ač se opakují rovněž skoro v každém bloku. Bortící se srub na horských svazích s mužem, naturalisticky si odstraňujícím krvavou třísku z obličeje za mohutného výskání nepřirozeně vysokými tóny svědčí o tom, že další tříska zůstala zatnuta níže a hlouběji – snad nás Hornbach ušetří reklamního seriálu na pokračování. Ovšem pánové Bartoška, Trojan, či Kohák, narozdíl od oplzlého koupajícího se chlípného taťky, si těžko únosnou frekvenci jejich návštěv na obrazovce, mohou dovolit. Jejich popularita alespoň ženám zacpává nespokojená ústa stejně jako George Clooney se svou kávou. Ale pozor na to, od lásky je vždycky jenom krůček k nenávisti. Hlavně ať je to bez haalooou.
Jupijájoujupijupijou!