Zu blog

Svatba nepochybně patří k životním momentům, které se řadí k těm nezapomenutelným, zejména jedná-li se o svatbu první. Podle oblíbeného rčení "muži jsou z Marsu a ženy z Venuše" je v tomto případě téměř stoprocentní pravda, že jsou každý odjinud. No, jen se po svatbě zkuste zeptat obou novomanželů, jaká vlastně byla. Ale je třeba ptát se každého zvlášť, aby ten druhý neslyšel. Ženami bývá hodnocena přívlastkem vytoužená, nádherná, pohádková, romantická, úžasná a nezapomenutelná. Muži ji naopak prezentují jako událost převážně odmítanou, otravnou, trapnou, obávanou, nebo v lepším případě tolerantních podpantofláků jako normální. Nechci tím tvrdit, že se nemohou vyskytnout případy opačné, kdy potenciální ženich uhání a otravuje vyvolenou svou touhou oženit se, ale je to považováno spíš za sci-fi, nebo prostě za prachobyčejnou, leč milosrdnou lež. V době, kdy jsem měla možnost prožít tento nezapomenutelný zážitek, bývalo standardní, že svatba probíhala kolem dvacátého roku no...

Odvíjí se další díl nekonečného seriálu snů. Tělo se odpojuje a myšlenky zmateně pobíhají a konstruují nesmyslné a únavně apokalyptické obrazy. Opakující se témata padajícího výtahu, nebrzdícího auta, houpajících se všudypřítomných pavouků na dlouhých a ohrožujících vláknech sítí a hledání soukromí s onou velice potřebnou místnůstkou, která pak zpravidla nemívá dveře ani stěny. Hraje hudba, která je občas příjemná, někdy nekonečně vlezlá a hloupá, třeba jen nějaký útržek podmanivé písně nebo reklamní popěvek, který, když poprvé slýchám, tuším, že mi bude do snů vnucen a monotónně opakován až k zbláznění. Do toho se vměšují lidé, kteří už byli kdysi zapomenuti: spolužáci, kolegové z minulých zaměstnání, dávno ztracení přátelé i ti, které jsem netoužila znovu potkávat. Najednou se někde po dlouhých letech vynoří i ti nejmilejší, kteří už s námi vlastně dávno nejsou, ale já dobře vím, že je to ´jenom jako´, protože ti se nemohou ztratit nikdy. Dědečkové, babičky, nedostižný ingy, kamarádk...