Svatební veselkování

Svatba nepochybně patří k životním momentům, které se řadí k těm nezapomenutelným, zejména jedná-li se o svatbu první. Podle oblíbeného rčení "muži jsou z Marsu a ženy z Venuše" je v tomto případě téměř stoprocentní pravda, že jsou každý odjinud.

No, jen se po svatbě zkuste zeptat obou novomanželů, jaká vlastně byla. Ale je třeba ptát se každého zvlášť, aby ten druhý neslyšel. Ženami bývá hodnocena přívlastkem vytoužená, nádherná, pohádková, romantická, úžasná a nezapomenutelná. Muži ji naopak prezentují jako událost převážně odmítanou, otravnou, trapnou, obávanou, nebo v lepším případě tolerantních podpantofláků jako normální.Nechci tím tvrdit, že se nemohou vyskytnout případy opačné, kdy potenciální ženich uhání a otravuje vyvolenou svou touhou oženit se, ale je to považováno spíš za sci-fi, nebo prostě za prachobyčejnou, leč milosrdnou lež.

V době, kdy jsem měla možnost prožít tento nezapomenutelný zážitek, bývalo standardní, že svatba probíhala kolem dvacátého roku novomanželů a zpravidla byla vyústěním společenské nutnosti, která nepodporovala neúplné rodiny. Jinými slovy, mladé nevěsty často bývaly provdávány jako těhotné, aby se nestaly terčem posměchu a symbolem pokleslé morálky a aby to dítě, které je na cestě, přišlo do úplné rodiny, kde se samozřejmě jmenují všichni stejně. Nebyla jsem výjimkou.

Krátce po svých dvacetinách, po dvaceti měsíční "vážné známosti" jsem navštívila lékaře, který po prohlídce a po odběru krve vyvrátil můj pocit, že něco není v pořádku. Vystavil mi těhotenský průkaz a ujistil mě zcela vážně, že naopak je v pořádku úplně všechno. Pořádek prý dělá přátele, ale v souvislosti s nastávající tchýní s tím nemohu souhlasit, protože se prokazatelně netoužila mou přítelkyní stát.Přesto jsme na náš sňatek zahájili horečné přípravy.

Sehnat v 80.letech volný termín pro svatbu narychlo, bylo ještě složitější, než sehnat toaletní papír. Ani termín narychlo v té době neodpovídá dnešnímu pojetí času. Konkrétně jsme potřebovali svatbu uskutečnit do dvou měsíců, protože pak už byl květen, kdy svatbování bylo, vzhledem k pověrčivosti, nepřípustné. Červen by nebyl praktický, protože tou dobou bych už se zřejmě nevešla do žádných šatů, které by měly vypadat jako svatební, ale už bych musela volit model, který by spíše připomínal karnevalovou masku sněhuláka.

Poštěstilo se nám diskrétně zkorumpovat pracovnici jednoho pražského "Národního výboru", která přeci jen po převzetí úplatku snaživě ještě našla jediný termín na poslední dubnový víkend.

Vytvořili jsme zdařilou síť mnoha ochotných známých, kteří solidárně vypomohli při shánění šatů pro nevěstu k zapůjčení, upečení dortu a koláčků a přerytí prstýnků z první svatby mojí matky, které nám laskavě přenechala. K ochotě spolupracovat jsme bohužel nepřesvědčili budoucí tchýni, která v zájmu obětavé záchrany syna bojkotovala úplně všecko a oznámila, že termín jí nevyhovuje, protože už "něco" má. Znovu jsme tedy zalarmovali naši jednotku ochotných a odvolali jsme vše, co bylo domluveno - s tím, že jsme se opět pokoušeli sehnat nový termín. Tady už nám nepomohla ani korupce, Praha byla beznadějně přeplněná svatby chtivými, nebo možná těhotnými nevěstami. Nakonec jsme museli s povděkem přijmout možnost uskutečnit obřad poněkud mimo – na zbraslavské radnici a to dokonce ještě o týden dříve. Už jsme byli natrénovaní, takže jsme zkušeně k znovu objednaným dortům, koláčkům a prstýnkům přibrali ještě včasné vytištění svatebních oznámení poté, co jsme i tam podstrčili obálku s finanční pozorností. Výroba kartiček do šesti týdnů byla totiž tehdy vlastně s příplatkem za rychlost a musela se "posichrovat".

Tchyně to však nevzdávala a vznesla požadavek na rezervaci hotelu, protože odmítla pohostinství v bytě mých rodičů i možnost odjezdu zpátky domů – do její domoviny to přeci bylo skoro sto kilometrů.

Tento její požadavek byl nepochybně trumfovým esem, protože plánovaný termín byl velikonoční, hotelů bylo tehdy zoufale málo a volné prakticky žádné. Každý z účastníků naší záchranné sítě vytvořil další záchrannou síť a snažil se nám něco sehnat. Zázračně se objevila malá naděje zajištění jednoho pokojíku v hotelu v centru Prahy. Po zjištění, že i tento oříšek jsme rozlouskli, zřejmě tchyně pochopila, že zastavit naše odhodlání vzít se, je reálné asi jako okamžité zastavení hladového muže před lednicí. Rozhodla se tedy synovo spasení vzdát, což rozhodně neznamenalo, že by vzdala zcela svoji snahu svatbu zpestřit řadou dalších kuriózně nesmyslných požadavků. Obrázek svého postoje doplnila neměnnou maskou voskové figuríny s ukázkově kyselým výrazem v obličeji. Nutno přiznat, že jsem ji nikdy nepřesvědčila a tuto její masku se mi nikdy v životě už nepoštěstilo jí z obličeje sundat. Nevynechala ani očekávanou etudu, kdy se jí z toho celého veselí udělalo nevolno a musela se nechat z hostiny odvézt na lože, kde mohla nerušeně rozjímat. Výstupem byl následný přednes spousty vřelých monotematických vět o tom, jaké lukrativní známosti její synek prošvihl.

Přesto jsme se tenkrát na jaře vzali. Jaká ta svatba byla? Nepovím, vypadalo by to, že jsem muž. Ale po 37 letech si troufnu tvrdit, že delší svazek už ani já, ani můj choť nejspíš neprožijem. Svatby však od té doby opravdu nemiluji. Nemyslím, že procházka růžovou zahradou vypadá úplně takto, ani netvrdím, že bychom byli ideální pár, ale nestěžuji si a ani bych po tolika letech neměnila. Nepochybně nejsme netolerantní, protože "rozvést se, umí každej blbec", ale vydržet to, to už kus tolerance od obou vyžaduje. Popravdě řečeno neznám pár, jehož soužití by bylo výhradně zalito sluncem a nebyl by tam žádný dešťový mráček.

A nakonec je vlastně úplně jedno, jestli vám na svatbě prší štěstí.