U lavice dítě stálo.....
U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. Bylo to trošku jinak. Asi dvouleté dítko sedělo v dvojkočárku ve frontě vedle pokladního pásu supermarketu a z plna hrdla řvalo. Na druhé pozici sedělo jeho apatické dvojče, které bylo zřejmě hluché, protože jinak si jeho netečnost nelze vysvětlit. Podobně postižená se rovněž jevila býti matka obou dětí, která si nezúčastněně pročítala mobil, aby si ukrátila nudnou chvilku. Jako by se nechumelilo. Bože, jak já bych se styděla, napadlo mě. Jak já jsem kdysi nesnášela dlouhé cestování tramvají s kočárkem, kdy jsem svému tehdy malému synkovi celou cestu dělala pimprlové divadýlko - hlavně, aby nevřískal a nerušil ostatní. Okamžitě mi naběhla vzpomínka na mou matku, která jednou podobně se vztekajícího a řvoucího hošíčka, válejícího se po chodníku, jenž kopal a bušil pěstičkami do země, sebrala a vrazila do popelnice. Napadlo mě třeba udělat na chlapečka roztomilé: "Bububu, že si tě odnesu", ale usoudila jsem, že nejbezpečnějš...