Díky, Pipko
Letos by bylo mému dědečkovi 120 let. Když jsem se narodila, byl mlád, jako jsem já teď a já jsem ho svou dětskou optikou viděla jako nesmírně starého člověka. Všecko je relativní. Pamatuju už dost, třeba pražské trolejbusy a tramvaje s klikou a s průvodčím, jezdící od Můstku nahoru na Václavák a tu velkou slávu kolem prvních “jezdících schodů” v podchodu. Pamatuju si na Štědré dny, kdy se sešla celá rozvětvená rodina u jednoho stromku, který pochopitelně přinesl Ježíšek a po nadílce se z peřin vyndala zelená papírová krabice, ve které byl ukrytý polárkový dort. Nikdy nezapomenu na tu lahodnou chuť i na to, že v těch peřinách některé roky zůstal zapomenut. Tehdy byl pro mě můj Bůh můj dědeček, zvaný Pipka, ani nevím proč, ale ač jsem mu jinak než Pipinko neříkala, statečně a s tolerancí jemu vlastní to snášel. Byl pro mě celé dětství ten nejhodnější, nejmilejší, nejdražší, nejmoudřejší, tvořil mi zázemí, dával pocit bezpečí, předával mi všechna svá moudra, naučil mě číst a psát, al...