Empatie
Lékařka tvrdých rysů a mužského vzezření si posunula brýle a letmo pohlédla k pacientovi. Viděla velké hnědé oči pohledného a statného mladého muže, který byl na invalidním vozíku bezbranný jak malé dítě, když musel absolvovat další zpověď. "Musím se trochu zorientovat v té vaší kartě, abych měla přehled, co všecko s vámi bylo," lékařka znovu zabořila pohled do monitoru. Její ruka, ovládající myš, dlouze otáčela kolečkem a rolovala vydatný členitý text, který popisoval skoro šest roků jeho spráskaného života. Roky, během kterých si jeho vrstevníci a přátelé pořídili spousty dětí, absolvovali svatby i rozvody, zlámali si nohy na sjezdovkách a navštívili bezpočet krásných destinací celého světa. Užívali si života naplno, tančili, jedli, pili, radovali se i milovali, zatímco on se pomaličku a bolestivě vracel odkudsi nazpátek, z místa, z kterého se většina už nevrací. Stejný pocit po tisící. Cožpak nemůže mít pacient jen jednoho svého doktora, aby si ho nemuseli pořád přehazov...