Empatie

Lékařka tvrdých rysů a mužského vzezření si posunula brýle a letmo pohlédla k pacientovi. Viděla velké hnědé oči pohledného a statného mladého muže, který byl na invalidním vozíku bezbranný jak malé dítě, když musel absolvovat další zpověď.
"Musím se trochu zorientovat v té vaší kartě, abych měla přehled, co všecko s vámi bylo," lékařka znovu zabořila pohled do monitoru. Její ruka, ovládající myš, dlouze otáčela kolečkem a rolovala vydatný členitý text, který popisoval skoro šest roků jeho spráskaného života. Roky, během kterých si jeho vrstevníci a přátelé pořídili spousty dětí, absolvovali svatby i rozvody, zlámali si nohy na sjezdovkách a navštívili bezpočet krásných destinací celého světa. Užívali si života naplno, tančili, jedli, pili, radovali se i milovali, zatímco on se pomaličku a bolestivě vracel odkudsi nazpátek, z místa, z kterého se většina už nevrací.
Stejný pocit po tisící. Cožpak nemůže mít pacient jen jednoho svého doktora, aby si ho nemuseli pořád přehazovat jako nechtěnou toulavou kočku? Přerušila ho otázkou:
"A proč vám tu lebeční kost nevrátili?," zeptala se, aniž by na jeho zuboženou hlavu pohlédla.
Tuhle citlivou otázku nenáviděl ze všeho nejvíc, protože odpověď na ni je dlouhá, složitá a hlavně vlastně ani nikoho nezajímá. Možná stejně jako on sám. Z komplikovaných souvislostí se k němu donesly pouze střípky z dlouhých měsíců, které si možná naštěstí moc nepamatuje, protože ani ne 50kilová mátoha, napojená na 5 hadiček, vnímala jenom některé pocity, z nichž příjemný vlastně nebyl ani jeden. Mozek je moudrý, protože ty hodně zlé věci maže. Moc by chtěl svou kost zpátky. Stydí se na veřejnosti nepravidelně vykouslou hlavu ukázat a cítí se jako reklama na Apple, o nebezpečnosti obnaženého mozku, chráněného jen kůží, nemluvě.
Nechtěl jí popisovat, co se stalo, když chirurgové provedli první pokus o návrat kosti. Půl roku na ARO jen doložilo pravdivost závažnosti situace, kterou jeho matka rezolutně odmítavě hodnotí slovy "Jen přes mou mrtvolu, už nikdy víc". První pokus totiž jen zázrakem nebyl tím posledním, ale ani operatér, který ho prvotně zachránil, si na další experiment s riskantním výsledkem fatálního konce už dál netroufá.
"A proč jste odmítl operaci nohou?" pokračuje doktorka s dotazníkem.
Samé lepší otázky. Jasně! Dříve výstavní nohy má dneska v kotnících nepřirozeně zdeformované. Z dlouhého ležení, kdy se s ním kdokoliv bál jen pohnout a navíc nikdo neočekával žádnou perspektivu, tak proč dělat tak banální věci, jako je rovnání nohou.
Lékařka zřejmě nikde na obrazovce nevyčetla, že po roce a půl různých vyšetření se koncil nejlepších odborníků v zemi shodl na tom, že i kdyby ho mohli operovat (což by vlastně nemohli, když nesmí narkózu), po několika (mnoha) následných operacích achillovek by všechny ty útrapy nakonec mohly přispět jen k lepšímu obouvání bot.
Zkusil ji nasměrovat jinam:
"Já mám doma takové speciální dlahy, které dostávám na hodinu a půl denně a těmi mi nohy rovnají. A taky jsme koupili motodlahu." A že to strašně bolí, to už nedodal.
"No tak snad vidíte, že to nepomáhá! Na TOHLE přeci dlahy žádné nejsou."
Byla hned hotová. Vztyčila se nad ním a pohnula mu s každou nohou zvlášť, což doprovázela úšklebkem a vrtěním hlavy na důkaz nesmyslnosti mladíkova tvrzení. Jinými slovy: TOHLE je přeci naivita, čili blbost.
"Co s vámi? Žádné rehabilitační pobyty jste neabsolvoval, no to víte, rehabilitačních léčeben i personálu je tak třetina, než je třeba, to byste se ale musel trochu zajímat."
Copak se nezajímáme? Ta doktorka si snad myslí, že chci zůstat takhle nemohoucí do smrti?
Matka přispěchala na pomoc:
"Víte, paní doktorko, on byl syn rok a půl v nemocnici a ....". Nebyla šance ji obměkčit třeba tím, že kluk má totálně rozhozenou psychiku a nejspíš se mu ty prožité hrůzy nepodaří nikdy vytěsnit, natož když má těžce poškozený mozek.
Doktorka to nechtěla poslouchat:
"To už je ale dávná minulost, musíte se dívat do budoucnosti!
Pro rehabilitaci je třeba aktivní přístup pacienta, tak se nedivte, že vás nikam nevzali."
Aktivní přístup, to je ono! Že jsem se víc nesnažil, když jsem se zmítal v křečích záchvatů, dusil se a pak se pomalu probouzel ve snaze neusnout napořád. Zkoušel jsem všecko, úplně všecko znovu od začátku, jako malé mimino. Aktivním přístupem jsem mrkal na znamení souhlasu, aby naši věděli, že tu ještě jsem a že je slyším, jak mě tahají zpět a mlhavě je začínám i vidět. Aktivním přístupem jsem se po x měsících učil polykat po pidilžičkách pribináček a pak s velkou slávou sám uchopit kartáček na zuby. Máma skákala radostí, když jsem na tabletu prstem označil ovečku a ona udělala bééé.
Další úvahy doktorka utnula sugestivní otázkou:
"Máme si snad před vámi kleknout, abyste začal něco dělat?"
Matka začínala být zoufalá, když zachytila pohled syna, který udělal neskutečné pokroky, zvládl nemožné, vytrpěl nepředstavitelné věci a teď byl souzen jako na pranýři.
"Paní doktorko, my sami nevíme, jak a co syna ještě naučit, abychom ho dovedli k soběstačnosti. Intuitivně jsme se posunovali, než jsme se dostali tam, kde teď jsme, ale nevíme, jak mu dál pomoci, když mu funguje jen pravá noha a pravá ruka. Všecko je tak složité. Ten byt jsme předělali bez bariér, ale on sám nemůže...."
Doktorka nebyla zvědavá na výlevy výmluv a sekla trumfem:
"Podívejte, máme pacienty, kterým funguje jen jedna končetina a chodí s tím do práce, tak proč VY byste nemohl nic?"
Jasně, jsem lempl, nemakačenko a příživník a zůstanu jenom za pecí, protože mě to tak asi baví. Všecko se v něm bouřilo. Chtěl už být pryč a neposlouchat řeči, které ho obviňovaly z lenosti.
Každou minutu přeci myslí na to, jestli jednou opustí nenáviděnou kryplkáru a vrátí se mezi normální lidi. Tolik by chtěl i přesto, že by se stal sirotkem, protože by jeho rodiče ze samé radosti asi kleplo.
Chudák táta, ten seděl v rohu a byl ještě menší a starší, než vždycky.
Oproti chlápkovi, kterým byl v minulém životě, to byl úplně jiný člověk.
Doktorka, jako kdyby si ho najednou povšimla, zmínila jeho přítomnost větou:
"A pan otec nám ještě nic nepověděl," stejně nic slyšet nechtěla.
Ještě že tak - to by nebylo příjemné poslouchání, kdyby jí sdělil, co si o celé dnešní návštěvě myslí.
Čas lékařův je díky Bohu drahý, takže se neplodná debata nachýlila ke konci.
Lékařka naposledy pokrčila rameny a konstatovala, že až se na poradě poradí s ostatními odborníky, dojde k závěru, jestli bude ještě šance na nějaké rehabilitace v jejich zařízení.
"Zprávu vám pošlu písemně, protože....ble,ble,ble....".
Všichni zúčastnění věděli, že žádnou zprávu nepošle. Je to jako u přijímacího pohovoru, když uslyšíte otřepané "my se vám ozveme".
Ti tři vypadli jak cukráři. Komplikovaně se naložili do auta a přepravili domů.
Splnili dalších bezpočet každodenních povinností a večer vyčerpaně klesli do křesla, jako kdyby celý den kopali a házeli uhlí v hlubokých šachtách. Na televizní obrazovce se odehrával děj nekonečného seriálu, kde lékař s psychologem a s medikem empaticky rozebírali rozpoložení pacientky, která odhodila dítě do popelnice. Snažili se nejen taktně nalézt způsob, jak ji k dítěti citlivě přivést, ale i vyřešit její svízelnou bytovou situaci. Divák musel nutně nabýt přesvědčení o jejich etické vyspělosti i morálních kvalitách a nezapochybovat o maximálním zúročení těžkého studia medicíny v praxi.
Druhý den ráno přišla jedna rehabilitační lékařka do práce. Vypila si kávu a přečetla si zprávy. Brexit, vývoj ropných produktů na burze a starší manželé s invalidním synem se otrávili plynem. Nic moc.
Zvedla se a kráčela ke dveřím.
"Tak pojďte si další," zavolala do chodby a s uspokojením zaznamenala, že tím dalším je jen lehce pokulhávající žena středních let.
To je fajn, dneska to půjde rychle.