Krajové speciality


Jiný kraj, jiný mrav. Význam tohoto rčení jsem začala vnímat jako šestiletá po seznámení s folklórem obce, kde rodiče v 70.letech zakoupili chalupu. Vznikaly pro mne nové situace, na které jsem z Prahy nebyla zvyklá. Řečí jsme sice mluvili stejnou, ale musela jsem si osvojit pár drobných výrazových rozdílů. Například když mi domorodé děti vyprávěly, že v konzumu prodávají věci, které u nás nejsou. Kromě rozlévaného mléka do bandasky se tam občas prý dala pořídit velká dobrota, nazvaná nanukový dort. Strašně jsem se těšila, až tento div uvidím na vlastní oči, protože jsem ve své dětské fantazii měla představu dortu, který bude poskládán z mnoha malých a velkých nanučků. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pak viděla jenom obyčejný polárkový dort – a zcela bez nanuků. Pak mě ještě zarazilo, když jsem si počátkem léta přišla s kamarády hrát v trenýrkách a v tričku, že mi jejich tatínek řekl, že jsem se "vynahatila". Při mé chorobné stydlivosti jsem se v tu chvíli málem propadla, jako kdybych byla skutečně úplně nahá.
Mnohem větší rozdíly jsem však zaznamenala obecně v komunikaci s místními obyvateli, kterým jsme důvěrně a láskyplně říkali vidláci. Když se řeklo, udělám to za chvíli, znamenalo to zítra, nebo taky třeba nikdy. Když se řeklo, zavolám, mohli jsme vzít jed na to, že mají-li vůbec telefon, nikdy jej za tímto účelem nepoužijí. A bylo to tak úplně normálně a nikdo se tomu nepodivoval. Tedy kromě mě. Jako kdybych spadla z nebe.
Přesto jsem k tomu kraji až nenormálně lnula a neuměla bych si přestavit, že tam někdy jezdit nebudu. Můj muž byl obdobně postiženým dítětem chatařů té oblasti, takže jsme v rozporu s tvrzením, že "do jedné řeky dvakrát nevstoupíš", právě tam, před více než 30 lety rovněž začali budovat naši chatičku.
Tvůrčímu chataření jsme věnovali snad všechny víkendy, všechny dovolené a veškeré uspořené finance. Ke zvelebování jsme přidávali radost, chuť, energii a především velikou lásku. Odměnou bylo kouzelné místo, které se nám povedlo vytvořit tam, kde tomu snad nikdo nevěřil. Místní lidé nás kradmo zpovzdálí sledovali a naše budování považovali za počínání šílenců. Je pravděpodobné, že si na nás v hospodě i vsázeli, jestli to nevzdáme. Chatu jsme totiž postavili na bažině. No co, když jiná parcela nebyla k mání.
Pozemek jsme obehnali vysokým plaňkovým plotem a živými ploty z obou jeho stran, takže jsme si vytvořili příjemné soukromí v zeleni.
Podél našeho pozemku vedla z jedné strany silnička, na jejímž druhém břehu stály hodně staré a nevzhledné stromy, které jsme považovali za osiky. Stále se jim třepotaly lístečky a působily v kterékoliv roční době svými nepravidelnými a rozházenými větvemi dost nevlídně. Každou chvíli některá z nich, velikosti vzrostlého stromu upadla a nejednou to bylo o fous poté, co pod ní přejelo auto, nebo přešla matka s kočárkem. Poslali jsme tedy tehdy ještě "na výbor" oznámení o hrozícím nebezpečí a skutečně se za nějaký čas objevila skupina mužů s mechanizací, kteří nebezpečné větve začali odstraňovat. Jedna z nich dopadla rovnou na bránu a náš plaňkový plot, který nalomila a rozlámala i několik stromků živého plotu, které jsem v neutěšených podmínkách už nějaký ten rok trpělivě a s láskou hýčkala k růstu. Muži přistoupili k zejícímu zpustošenému průzoru a spokojeně konstatovali, že se "je to dobrý, nic se nestalo", zatímco já jsem z našeho pozemku jen v duchu lamentovala, očekávaje od nich spíš slova lítosti. Snažila jsem se nad tou spouští polámaných stromečků statečně se nerozbrečet a jen jsem překvapeně vyhrkla:
"Jak nic? To snad nemyslíte vážně?"
To jsem si dovolila moc. Muži, jejichž ega tím byla silně dotčena, se rozlítili nad drzostí blondýny a namísto toho, aby pokorně doznali chybu, uraženě naskákali do aut za průběžného vykřikování toho, že to nemají zapotřebí, aby jim nějaká......", dál jsem neslyšela, protože pánové definitivně odjeli. 

Jindy jsem se vypravila na kole do obchůdku pro rohlíky. Přijela jsem do prodejny a spokojeně jsem zaznamenala, že jich mají dostatek. Prodavače jsem tedy požádala o deset kousků a on mi řekl, že nemá. Letmým pohledem jsem se ujistila, že vidím správně a zeptala jsem se, jakto, že jsou vystavené, když nemá. Prodavač přidal větu rozvitou: "Při vaší inteligenci byste měla vědět, že rohlíky jsou na objednávku. My vás - letňáky tady nepotřebujem". Poučila jsem se z toho, že "letňák" není letní jablko, jak jsem se do té doby domnívala, ale vetřelec odjinud. Je-li letňákem navíc ještě Pražák, možná by neměl nakupovat v celém okrese a možná by měl odtamtud úplně vypadnout. Takže jsem při mé inteligenci pochopila, že do tohoto obchůdku už taky nepojedu. 

O tom, že je severní vítr krutý a severní kraj drsný, se obecně ví.
Kromě sucha nás už tam potkalo ledacos.
Zažili jsme tam drsné vichřice, závěje, bouřky, přívalové deště, povodně i restituce.
Pořád doufáme, že jednou i těm drsným lidem dojde, že když budou šetřit energii a nebudou si zbytečně komplikovat život, bude jim vesnička vzkvétat a jim se bude také dařit mnohem líp.
Neztrácíme tedy naději a těšíme se na každou další sezónu, jaká nám připraví překvapení.
Bez nich by to totiž mohla být pěkná nuda.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Trofeje

Yetinky aneb jezevčíků až po krk