Panelstory
Od svých šesti let žiji v paneláku. Pokud je hnusné počasí, bývá mi tam obvykle moc dobře. Asi jsem měla štěstí na sousedy, protože jsem soužitím s mnoha lidmi pod jednou střechou nikdy netrpěla. Fakt je, že si skoro nikoho nepamatuju a mám ten defekt od dětství. Když jdu s mužem a někoho pozdraví, pozdravím také a pak se tiše ptám, kdo to byl, abych se vzápětí dozvěděla, že soused, který bydlí vedle nás již spoustu let. Moje první panelákové bydlení jsem zahájila s rodiči na středně velkém, ale příjemném sídlišti, kde nespornou výhodou bylo, že jsem to od dveří bytu ke dveřím školy, měla asi dvě minuty. Sousedé byli převážně samí "študovaní" lidé ve věku rodičů a byli vesměs staromilsky slušní, takže mě hladili po vláskách a chválili, jaká jsem veliká. Když jsem se vdala, přesunuli se jsme s mužem a se synem rovněž do paneláku. Byt byl sice malinký, s velkým balkónem a na malém sídlišti, ale bylo tam tak příjemně, že jsem si myslela, že už nikdy nebudu bydlet jinde. Soused...