Ze života s hmyzem
Mám ráda červen. Noci jsou krátké a dny slibují prosluněné léto. Odkládáme dlouhé rukávy a nohavice, někdy i deštníky. Příroda je svěže zelená, ptáčkové štěbetají, barevné kvítečky i nezničitelní slimáci rostou den ode dne před očima. Radostně si poletuji po zahrádce a mám pořád čím se kochat. Dnes jsem nepoletovala sama. Za mohutného bručení, bučení i bzučení, objevil se nade mnou brouk. Pokud by se jednalo o brouka auto, nebo o roztomilou potvoru berušku (tedy tu tuzemskou, která Ferdovi málo foukla do pampelišky a tím ho potopila), brouk by mi v podstatě nevadil. Tenhle brouk byl metalicky zelený a docela velký, což pro mě, která mám hrůzu z většiny hmyzu, představovalo docela nepříjemný problém. Nevím, čím jsem brouka zaujala, ale šel po mně neodbytně. Brouk byl hluchý. Přestože jsem ječela na celou zahradu, brouk mě důsledně a poťouchle pronásledoval, jako kdyby věděl, jak se ho bojím. Zabouchla jsem se do chaty, kde jsem si postěžovala svým hochům a doufala jsem, že si mezi...