Zu blog

Vybavuji si první branné cvičení na základce. Napřed nám ohebným měřítkem změřili obličej od podbradku mezi oči. Předmět to byl praktický, takže ani velké nosy (nás některých) nepřekážely. V té době, pravda, ještě tak velké nebyly. Většina žáků si poslechla stejnou číslici, jen malé výjimky měly od normy odchylku. Románek, který pořád neuměl písmenka, měl hlavičku o číslo menší a Evička, která nás převyšovala a už měla trochu prsa, což jsme jí tehdy, my - holky, ještě opravdu nezáviděly, potřebovala masku o číslo větší. Pak nám služba plynové masky příslušných rozměrů rozdala. Dostali jsme gumovou smrdutou věc s chobotem v khaki barvě a vatičkou jsme jí šmudlali prosklená očička i tváře zevnitř. Pak jsme vsunuli ručičky mezi pásky a slušivou masku jsme si nasadili na hlavičky. Třída chobotnatců hučela a dělala na sebe posuňky a najednou školní rozhlas zachrchlal a vážená paní soudružka ředitelka vzrušeným tónem zavelela, abychom se seřadili do tvarů a V TICHOSTI se postupně přesunova...

Byla jednou jedna mladá dívka, štíhlá, krásná a bláznivě zamilovaná. On byl už životem hodně protřelý, poznamenaný stopami bouřlivé minulosti s nesmazatelnou temnou historií. Nebyl ani mladý, ani krásný a byl to muž. Rád se chlubil se svou atraktivní panenkou a všem lidem v okolí okázale dával najevo, jaké štěstí ho s ní potkalo. Ona byla jeho nádherná víla, obrovská motivace, nekonečná inspirace, pevný přístav a jeho velká láska. Společně zdolávali krok za krokem a ruku v ruce schůdky, po kterých se pozvolna vynořovali s temnoty. Napřed neměli skoro nic, ale měli jeden druhého, což bylo mnohem víc, než měli všichni ostatní. Postupně se začínali propracovávat ke zdánlivě obyčejným věcem, dokázali se z nich radovat a užívat si jich, jako kdyby měli všecko bohatství světa. Jeden bez druhého jako by snad ani nebyl. Všichni přátelé, kteří viděli jejich dovolenkové fotky, vystavované na odiv, byli zasaženi příjemnými paprsky slunce tak opravdově, že si mimoděk vybírali jemný písek z prs...