Pohádka tisíce a jedné

Byla jednou jedna mladá dívka, štíhlá, krásná a bláznivě zamilovaná.
On byl už životem hodně protřelý, poznamenaný stopami bouřlivé minulosti s nesmazatelnou temnou historií. Nebyl ani mladý, ani krásný a byl to muž. Rád se chlubil se svou atraktivní panenkou a všem lidem v okolí okázale dával najevo, jaké štěstí ho s ní potkalo. Ona byla jeho nádherná víla, obrovská motivace, nekonečná inspirace, pevný přístav a jeho velká láska. Společně zdolávali krok za krokem a ruku v ruce schůdky, po kterých se pozvolna vynořovali s temnoty.
Napřed neměli skoro nic, ale měli jeden druhého, což bylo mnohem víc, než měli všichni ostatní. Postupně se začínali propracovávat ke zdánlivě obyčejným věcem, dokázali se z nich radovat a užívat si jich, jako kdyby měli všecko bohatství světa. Jeden bez druhého jako by snad ani nebyl. Všichni přátelé, kteří viděli jejich dovolenkové fotky, vystavované na odiv, byli zasaženi příjemnými paprsky slunce tak opravdově, že si mimoděk vybírali jemný písek z prstů u nohou i v pokoji v obýváku.
A tak ti dva šťastlivci spolu báječně stárli dlouhé roky.
Ona už nebyla mladá dívka, ale dívka byla pořád a ještě pořád byla štíhlá, krásná a bláznivě zamilovaná. Jeho vrstevníci už měli dospělá vnoučata, takže on už rozhodně nebyl ani mladý, ani nezkrásněl, ale byl to pořád muž. Jenomže najednou už nebyl její. Zjistil, že po světě chodí ještě mladší dívky a když si najde nějakou odloženou se závazky, bude o něj ještě zájem. Ani si ve stařeckém poblouznění nevšiml, že se chytil na udičku tak, jako před ním miliony jiných stárnoucích mužů. Situace jako z pohádky S čerty nejsou žerty, kdy starý mlynář Máchal dokazuje své Dorotce, jaký je stále mladík. Kolikrát tu pohádku viděl, nevíme, ale bylo to pořád málo. A když od malé jiskry chytne stará stodola, je to zničující požár, po němž zůstane jen spáleniště, které už nikdy nebude vypadat jako před ohněm.
Ona se trápila, trpěla a doufala, že se mu zpátky vrátí rozum z kalhot na své místo. Nemohla pochopit, že i jí se odvěká, generacemi zkoušená kletba nevyhnula, když měla muže o mnoho let staršího. On ji všem zaslepeně očerňoval a jejími zveličenými chybami si zdůvodňoval jednání, které ho jak magnetem táhlo do náruče nové, neokoukané a ještě mladší. Směšně tokal a měl nezlomný pocit, že zrovna JEHO potkalo něco naprosto nebývale úžasného, v co by býval ani nedoufal.
Následovalo obvyklé kolečko tahanic, půlení, dělení, vyčítání a zošklivování jednoho i druhého. Byli to pořád ti stejní lidé, kterým se na FB připomínaly nedávné šťastné a prosluněné vzpomínky, plné láskyplných pohledů, jen dnes nedrželi v náručí jeden druhého, ale pomyslně třímali vražedné zbraně. Byli přesvědčiví tak, že mít je v rukou, jistě by se na místě pozabíjeli. On z pomatené nenávisti a ona z pomatené lásky, což potvrzuje známou pravdu, že od nenávisti je jen krůček k lásce a naopak.
Zklamaná a bez loučení, odjela daleko pryč - někam, kde by mohla začít bez cejchu svedené a opuštěné. Byla pořád mladá, krásná a byla bohatší o ošklivou zkušenost, ošklivou až k zbláznění.
On si užíval jako nikdy předtím. Z rozbombardované minulosti mu zbylo dost na to, aby mohl svou novou lásku náležité hýčkat i zahrnovat, stejně jako páv, když pyšně rozprostře svůj nádherný barevný chvost a paví slepička se utápí na výsluní rozmařilého pošetilého štěstí, že ona je tou vyvolenou. Tahle slepička ale dobře věděla, že se páv dožívá dvaceti roků a za dvacet roků ona bude ještě v nejlepších letech.

Čas plynul, utíkal i vlekl se, ale zrál a pomohl zmírnit hořkost zklamání na jedné straně a navodit procitnutí na straně druhé, možná na stranách obou.
Kráska se po letech vrátila do jejich města s novým mužem. Koupila si domek a měla zas znovu chuť vyjít si do ulic. Potkávala se s lidmi, které dávno neviděla. Poslouchala jejich životní příběhy a usmívala se, když ji ujišťovali, že je pořád stejná, pořád ta štíhlá a krásná panenka. Procházela místy, kam ji zavedly vzpomínky. Neúprosný čas je změnil, vylepšil, či úplně vymazal a dal jim novou podobu. Došla až tam, kam v myšlenkách chodila často – na místo, kde kdysi prožila krásné roky, ale i bolest zrady. Všechno bylo najednou menší – nejen pocity, ale i budovy, krajina a prostor. Před domem, ve kterém dříve žila, potkala starou paní.
Hned se poznaly. Objaly se a dlouho se držely za ruce. Mohly kdysi být švagrové, ale vždyť víme – něco se pokazilo. Teď však mezi nimi zůstala nevyřčená otázka.
"Pojď, udělám ti kafe, zlato."
Vstoupily spolu do domu a prošly halou do pokoje.
Kráska se zhluboka nadechla známé vůně, rozhlédla po povědomé místnosti a málem zkameněla. V rohu pokoje ve velkém křesle seděl velmi starý muž, přikrytý dekou. Ten muž, který už dávno nebyl její.
Nikomu už nepatřil.