Věk je (ne)jenom číslo
Zeptáte-li se malého dítěte, kolik mu je, se zaujetím vám ukáže nataženou ručičku a několik vztyčených a pokroucených prstíků. Školkové děťátko vám s hrdostí poví, že pět a ta hrdost mu většinou vydrží i do prvního stupně základky. Druhý stupeň ale odlišuje obě (promiňte mi zkostnatělý přístup, to víte - stará škola) tedy s prominutím obě pohlaví. Hoši si stále drží prostou školkovou odpověď, ale děvčátka se začínají zdráhat, kroutit a potutelně uculovat, zejména cítí-li se být už slečnami. Rozpoznat, mají-li občanku, je jednoduché asi tak, jako když měl Jiřík poznat tu pravou princeznu mezi dalšími 12 klony podvodnic. A dostáváme se k věku, kdy jsou dotazy, týkající odžitých roků, nepatřičné. Zapeklitá situace, kdy naopak někdo položí otázku vám: "A kolik myslíte, že mi je?" Pozor! Zcela zásadně se liší od dotazu "Kolik byste mi hádal?" Ovšem, není to totéž. Tady je každá rada drahá a v obou případech je vhodné vždycky rychle pár roků odečíst před vyřčením odpo...