Věk je (ne)jenom číslo
Zeptáte-li se malého dítěte, kolik mu je, se zaujetím vám ukáže nataženou ručičku a několik vztyčených a pokroucených prstíků. Školkové děťátko vám s hrdostí poví, že pět a ta hrdost mu většinou vydrží i do prvního stupně základky. Druhý stupeň ale odlišuje obě (promiňte mi zkostnatělý přístup, to víte - stará škola) tedy s prominutím obě pohlaví. Hoši si stále drží prostou školkovou odpověď, ale děvčátka se začínají zdráhat, kroutit a potutelně uculovat, zejména cítí-li se být už slečnami. Rozpoznat, mají-li občanku, je jednoduché asi tak, jako když měl Jiřík poznat tu pravou princeznu mezi dalšími 12 klony podvodnic.
A dostáváme se k věku, kdy jsou dotazy, týkající odžitých roků, nepatřičné. Zapeklitá situace, kdy naopak někdo položí otázku vám:
"A kolik myslíte, že mi je?" Pozor! Zcela zásadně se liší od dotazu "Kolik byste mi hádal?" Ovšem, není to totéž. Tady je každá rada drahá a v obou případech je vhodné vždycky rychle pár roků odečíst před vyřčením odpovědi. Zalhat je společensky naprosto nutné a ideálně je vhodné číslici doplnit nějakou trefnou lichotkou. Obzvláště u starších žen jste už na velmi tenkém ledu, ale i muži mají své. Všichni známe situace, kdy je nemožné rozeznat, zda potkáte dítko s otcem či s dědečkem, nebo slečnu s tatínkem či s partnerem. Matkám dospělejších dcer je více než vhodné zdůraznit, že jsou ty dvě 'jako dvě sestry'. Pochopitelně, že zcela bezohledně vůči té mladší, která v duchu, toto, několik roků se opakující tvrzení, obvykle i s autorem upřímně proklíná.
Přestárlé babičky v doprovodu dávno dospělých dcer, jsou však kategorií zlomovou. Ony se totiž věkem chlubí. Revizor, legitimující je v autobusu, nebo dobrovolník, uvolňující vetché babičce místo, je nechtěně a společně i se všemi ostatními cestujícími informován, že babička má na krku tolik a tolik křížků. Na kompliment, že to snad není možné, pak následuje babiččin vražedný dodatek:
"Vždyť tady mojí dceři už táhne taky na .......". Doplňte sami. Je zřejmé, že občas pak babička dojíždí do cíle sama, osamocená, zatímco stárnoucí dcera se mobilizuje k dalším obětem pro takymaminku.
Poslední věková kategorie je takovou kategorií úprku. Zatímco u pětiletých dětí je prý měsíc čekání na Ježíška jako pro dospěláka rok, u těch nejstarších je dojem časového zrychlení neúprosný. Za věrného doprovodu Alzheimera, který číhá a těší se snad na každého z nás, běží čas tak rychle, že než si staříci zvládnou zapamatovat letopočet a věk, číslovky již nejsou aktuální.
Takže, mami, dneska ti je fakt 84, tak všecko nejlepší.
Komentáře
Okomentovat