Zu blog

Dnes je už zaběhlým zvykem užívat si prázdnin či zahraničních dovolených u moře, ovšem v době mého dětství to bylo pouze vysokým luxusem, který zdaleka každému nebyl dopřán. Tehdy děti jezdívaly na tábory, k babičkám a tetičkám na venkov, anebo s rodiči na chaty a chalupy do českých vísek. Když mi táhlo na patnáct let, rodiče se konečně usnesli, že by bylo především pro tříletou sestru vhodné, aby viděla moře a tak bylo rozhodnuto, že vyrazíme do NDR. Otec rodiny měl otěže pevně v ruku, takže vše dokonale naplánoval a zorganizoval. Byl znám svou precizností, praktičností, důkladností a rozvahou, takže vyrazit s ním na pustý ostrov by bylo skoro podobné jako vyrazit s cestovkou do Karibiku, protože by zcela jistě nikdo a ničím nestrádal. Naplnili jsme luxusní vozidlo Škodu 100 vším potřebným a na noc jsme vyrazili, abychom ráno byli na místě. Písečné pláže obklopené borovicovými lesy nám otevřely výhled na moře, které bylo plné medúz a ledové asi jako český rybník v únoru. Slunce se tv...

Každý se prý nadře podle toho, jak je hloupý. I proto jsme v 80.letech žili ve velmi nabitém pracovním rytmu. O víkendech budování na chatě v bažinách, domácnost, domácí práce, v noci šití oblečení z laciných látek, pletení svetrů, přes den zaměstnání a já jsem ještě navíc brzy poránu přivydělávala do rodinného rozpočtu jako uklízečka. Jednoho prosincového dne napadl čerstvý sníh. Dobíhala jsem autobus, který odjížděl z naší spící ulice ve 4.34, abych stihla návaznost prvního ranního metra. Vystoupila jsem na Můstku z vagónu a ještě mátožná nevyspáním jsem se vydala směrem do Rytířské a doleva k Perštýnu, kde jsem pracovala. Bylo nás tou časnou dobou jen pár zoufalých jednotlivců, kdy každý si šel svou cestou a všichni už jsme se v duchu těšili, až už půjdeme odpoledne z práce domů. Brzy jsem zaznamenala tiché kroky v křupajícím sněhu za sebou. Nebylo mi to příjemné, tak jsem zrychlila. Kroky zrychlyly také. Zkusmo jsem zpomalila a měla jsem dojem, že ony kroky zpomalily také. Znej...

Listopad. Blížil se magický rok 2000 a já jsem konečně našla práci svých snů. Popravdě nebylo mým snem dělat fakturantku ani dojíždět ráno hodinu do práce a navečer hodinu zpět, ale nástupní plat byl v situaci, v které se rodina potácela, poměrně pádným argumentem, který mě o lukrativnosti očekávaného zaměstnání jednoznačně přesvědčil. Chtěla jsem se pochopitelně uvést v nejlepším světle a cítit se i vzhledově co možná nejlépe, proto jsem se rozhodla upravit si účes do vlnité podoby, kterou v té době oslnila současná miss. Jak už to bývá, štíhlé ženy si zvětšují prsa a ty macatější si je zase nechávají zmenšit, blondýny se obarvují do temných barev a tmavovlásky chtějí být blondýnami, kudrnaté si vlasy žehlí a ty, které mají vlasy rovné jako vodník, sní o kudrlinkách - zkrátka každý touží po tom, co nemá. Mé vlasy byly od přírody kaštanově hnědé, poměrně husté, silné jako žíně a úplně rovné, takže jsem mohla každé ráno vycházet z domu s uměleckými vlnkami, ale došla jsem vždy do cí...

Zkušenost s cestováním pražskou MHD má asi každý, ovšem vsadila bych se, že tak kuriózní jako já, asi málokdo. Já už to tak zkrátka mívám. Pamatuji si ještě doby, kdy na Václaváku jezdil trolejbus. Pamatuji si taky doby, kdy na Václaváku jezdily tramvaje, do kterých se dalo otevřenými dveřmi naskakovat. Pamatuji si ale i doby, kdy všichni, kteří MHD jezdili, nadávali a nadávali a na rozdíl od toho, jak to chodí dneska, měli proč. Dneska totiž není na denním pořádku skutečnost, že řidič si celé kolečko vynechá, nebo jezdí o nějakých těch x minut dřív, aby měl taky dřív “odježdíno” a mohl “zatáhnout” a jet domů. Dneska, v době internetu a chytrých mobilů, kdy se čas začal počítat na sekundy a integrovaná doprava je optimálně prokombinovaná hustým pavoukem, je totiž v MHD takový pořádek, že nám to už i cizinci (snad kromě japonských) jenom můžou závidět. Tohle se stalo někdy v mezidobí mezi chaosem a řádem, dejme tomu kolem roku 2006, kdy oproti očekávání z dob vzniku písně, nebyl...

Napadlo vás, kolik lidí člověk ve svém životě potká, na které nezapomene, kolik jich pozná a kolik jich vlastně je “ s námi ”? 1. Příbuzných, kamarádů, ve školce spolužáčků, učitelek, ve škole, na střední, na dalších školách a školeních, sousedů, doktorů, řemeslníků, prodavačů, politiků, herců, zpěváků....ne, to už je moc, tudy cesta nevede, zredukujeme. 2. Zkusme si ohdadnout třeba jen počet těch, které známe osobně a celými jmény a které si budeme vždycky pamatovat a kteří nezapomenou ani na nás. Začněte u rodiny, u příbuzenstva, přičtěte kamarády z dětství i z dospělosti, pedagogy, minulé a současné kolegy, partnery a lásky, blízké sousedy, přátele dětí i rodičů....tak taky ne. 3. Vezměme tedy jen ty nejmilejší plus nejbližší rodinu, s kterou jste ve styku (a ne ty, co s nimi už leta nemluvíte), přátele, které aspoň pravidelně vídáte (jako u oblečení, co nevezmete rok, má se vyhodit), spolupracovníky......dost, je to pořád vysoká matematika. 4. Rodiče, prarodiče, sourozenci, d...