Krása nesmírná - vesmírná

Listopad. Blížil se magický rok 2000 a já jsem konečně našla práci svých snů. Popravdě nebylo mým snem dělat fakturantku ani dojíždět ráno hodinu do práce a navečer hodinu zpět, ale nástupní plat byl v situaci, v které se rodina potácela, poměrně pádným argumentem, který mě o lukrativnosti očekávaného zaměstnání jednoznačně přesvědčil.
Chtěla jsem se pochopitelně uvést v nejlepším světle a cítit se i vzhledově co možná nejlépe, proto jsem se rozhodla upravit si účes do vlnité podoby, kterou v té době oslnila současná miss. Jak už to bývá, štíhlé ženy si zvětšují prsa a ty macatější si je zase nechávají zmenšit, blondýny se obarvují do temných barev a tmavovlásky chtějí být blondýnami, kudrnaté si vlasy žehlí a ty, které mají vlasy rovné jako vodník, sní o kudrlinkách - zkrátka každý touží po tom, co nemá. Mé vlasy byly od přírody kaštanově hnědé, poměrně husté, silné jako žíně a úplně rovné, takže jsem mohla každé ráno vycházet z domu s uměleckými vlnkami, ale došla jsem vždy do cíle jako zmoklá slepice, lichotivěji řečeno jako hipík. Na kadeřnice jsem zanevřela už v pubertě, když jsem po návštěvě, ke které mě matka pohrůžkami donutila, opakovaně odcházela plačíc. Nikdy jsem nechápala, jaký důvod ty kadeřnice (a to naprosto jednotně) nutí k tomu, aby vždycky stříhaly mnohem víc, než byl zákazníkův (tedy můj) požadavek. Chtěla-li jsem přistřihnout, musela jsem říci jen “opatrně zarovnat” a slovo ostříhat jsem vůbec nevyslovovala. Možná stále působilo moje dětské trauma z doby, kdy jsem na procházce z Františkánské zahrady pravidelně s prarodiči procházela pasáží Světozor, kde jsem s hrůzou sledovala mučené děti, posazené na vysokých stoličkách, které žmoulajíc erární špinavé gumové hračky, musely snášet úpravu vlásků elektrickým strojkem vzadu nad krkem. S děsem v očích a řvoucí jsem bývala vláčena kolem touto pasáží hrůzy a v duchu jsem se modlila Andělíčku můj strážníčku, aby mě tento trest nikdy nepotkal. Marně – některé věci jsou zkrátka nevyhnutelné. Tehdy hlavně ještě děti nebyly posvátnými krávami, takže trýznitelům nehrozil zákrok sociálky ani v případě, že dítko na veřejnosti dostalo pohlavek. Naopak tehdy platilo, že “škoda rány, která padne vedle, protože proutek se musí ohýbat, je-li mladý”. Tím ovšem nechci tvrdit, že by moje dětství bylo kdovíjak brutální.

Teď už jsem byla ale hodně dospělá, přesto jsem kadeřnický salon navštívila naposledy před vlastní svatbou, což bylo více než před 15 lety. Vlasy jsem si udržovala sama, rostou mi pomalu, takže mi je občas jen zarovnala kamarádka a od dvaceti let si za pomoci dostupných barev plním svůj sen – být blondýnou. Teď jsem se tedy rozhodla svůj vysněný vzhled ještě více umocnit a být kudrnatou blondýnou.
Jak pravila reklama s úchvatnou slečnou, po použití krabičky s trvalou značky Wxxxx byl kýžený úspěch téměř zaručen. Nebála jsem se toho, protože jsme s matkou s trvalými, zdaleka ne tak kvalitními, kouzlily už od mých tanečních a recipročně jsme si nanášely smrduté tekutiny na vlasy, které jsme motaly na tenounké tyčinky. Většinou se nám dařilo a pokud něco nevyšlo, bylo to tak, že mi na moje žíně trvalá nechytla ani po hodinové aplikaci, což ovšem nebyl problém po pár týdnech znovu zopakovat a přitvrdit. Moje matka i tak neustále moje účesy kritizovala a vyčítala mi, že si nenechám poradit a že bych měla jít někdy k holiči, aby mi konečně udělal nějaký účes a ne odpuzovat tímhle neupraveným hnízdem, které tvrdošíjně nosím.
Před novým zaměstnáním jsem tedy precizně dle návodu nanášela zázračné Wxxxx přípravky na trvalou a těšila jsem se, jak budu mít krásné a přirozené lokýnky bez každodenních marných snah. Jak jsme měly s matkou nacvičeno, po 20 minutách jsem odmotala jednu tyčinkovou natáčku a kontrolovala jsem vlnku. Natáčka prapodivně na pramínku vlasů držela a když jsem odpoutávala posledních 10 centimetrů, neodvíjela jsem vlasy, ale koudele. Evidentně bylo něco špatně. Netrpělivě jsem odvinula další pramen a část vlasů mi zůstala na prstech. Hystericky jsem běžela do koupelny ten hnus spláchnout a doufala jsem, že nebudu plešatá. Postupně jsem obrovskou rychlostí odvíjela všechny natáčky a sbírala jsem chuchvalce odpadlých koudelí. No tak to je teda vážně kvalita! Lahvička Studená vlna za 10 korun za totáče byla sice extra smrdutá, ale tohle se nám nikdy nestalo. Naplnila se noční můra snad každé ženy. 

Následující dny jsem trávila obcházením prodejen s vlasovými balzámy a snažila jsem se dát tu hrůzu alespoň do podoby, která by nebudila pozornost a připomínala trochu účes. Díky Bohu jsem měla vždycky hodně vlasů, takže ani tato velká ztráta mi na hlavě nezpůsobila plešatá místa, jen mi prostě některé plochy poněkud opadaly.
Po tomto zážitku jsem napsala na ředitelství firmy Wxxxx, abych je informovala o kvalitě jejich výrobku, protože jsem nevěřila, že je tohle po běžné aplikaci dle návodu normální. Krabička byla k domácímu laickému použití určena a nic z doporučených postupů jsem neporušila.
Zhruba za 14 dní jsem dostala odpověď, která se nad mou zkušeností sice pozastavovala, ale nevyvrátila mé podezření, že ve výrobě nestala chyba. Bylo mi doporučeno navštívit firemní luxusní vlasové studio poblíž Staroměstského náměstí, kde se měl odborník na mne podívat a pokusit se dílo zkázy napravit.
A tak jsem se tam objednala. I přesto, že nejsem zvyklá taková místa navštěvovat, přesto, že ke kadeřnici nechodím, přesto, že není mým koníčkem vyhledávat tuto společnost, zašla jsem tam s vidinou, že bude o mě královsky postaráno a pravá profesionálka vykouzlí na mé hlavě nádherný účes a ukáže mi směr, který mi bude možná důstojnou inspirací pro další – novou životní etapu.
Dorazila jsem na místo, kam bych opravdu za normálních okolností nevstoupila. Ultra moderní prostředí, vyleštěné skleněné a chromové prvky, blyštivá zrcadla, atraktivní, leč znechuceně se tvářící modelky, které tam byly jako doma a Marcel, jak se mi “profesionálka” představil. Byl mladý, suverénní, výstřední a znuděný, protože věděl, že tenhle kšeft má zadarmo a tedy za trest.
Má stydlivost z dětství se na mne opět vyvalila. Situace, kdy dáma sedí u kadeřnice a má společný vstup s pánskou částí, takže každý procházející muž má možnost pohlédnout na to, co původně bylo ženou, ale nyní je mimozemšťanem s různými podivnými předměty na hlavě, ve mně vyvolávala děs, hraničící s fobií a právě možná i toto byl další důvod, proč jsem se těmto místům obloukem vyhýbala.
Marcel mě zkušeně změřil letmým pohledem a bylo mu zjevně jasné, co jsem zač. Asi marně jsem se snažila nepůsobit jako idiotka, ale jako dáma středních let na úrovni. Vysvětlila jsem problém a Marcel mě odvedl do jedné z místností, olemované závěsy, takže nebyla vyloučena konverzace personálu mezi sebou v průběhu tortury. Snažila jsem se nevnímat ruchy kolem a sledovat jen Marcelovy zručné pohyby, kterými mi vlasy omýval, sušil, upravoval, nanášel různé luxusní přípravky, jemně zarovnával, ale nakonec i fénoval a natahoval kartáči. Bylo to pro mě fascinující. Jeho průběžné vrtění hlavou mi výmluvně evokovalo heslo, vtloukané mi mou matkou už od dob, kdy jsem počala vnímat: ”Z opičky kanárka neuděláš”, což neodmyslitelně neopomínala doprovázet hlubokým povzdechem, potvrzujícím její slova.
Kanárka tedy skutečně ne. To, co vzniklo, bylo jen těžko definovatelné zvířátko.
Marcel se evidentně rozhodl popustit uzdu své praxe (nikoliv fantazie) a rutinně vytvořil dokonalý úplně ultra rovný účes na mou úplně kulatě oválnou hlavu, účes, který moje hlava nikdy nenosila, ale o který se moje vlasy pokoušely po každém dokonalém promoknutí.
Očekával pochvalu, ale opravdu jsem nemohla.
“Rozhodně je to mnohem lepší než to, s čím jste přišla, ale pochopte, že víc se dělat nedá, nevím, jak jste s tou trvalou postupovala.....”
Já vím, kanárek.
Vyplížila jsem se ven a nasadila jsem kapuci. Padal drobný déšť se sněhem. Možná bych se cítila líp, byla-li bych jenom zmoklá, ale hrozilo by mi nastydnutí, tak jsem kapuci nechala na hlavě.
Zcela automaticky jsem masochisticky vyrazila za mou matkou, aby viděla, co dokáže odborník, ke kterému mě stále tolik doporučovala.
Dlouho jsem ji neviděla se tak upřímně smát.
Přišla i sestra a smály se obě. A kdyby přišel kdokoliv, smál by se taky.

Od té doby (a je to zas už 19 let) jsem u kadeřníka nebyla a žiju si dál se svým hnízdem. Jen ten kanárek mi ne a ne přiletět.