Sportu zdar a Becherovce zvlášť!
Ve sportovních aktivitách nevynikám a ani mě to nebaví. Nevím, co je příčina a co je následek, ale je to fakt. Jako malá, nemotorná a těžkotonážní holčička jsem považovala za téměř olympijský výkon seskok shora z vysokánského schodu ve Františkánské zahradě a za tento výkon jsem nekriticky očekávala přemrštěný obdiv mého oddaného doprovodu, tleskajícího dědečka, odměňujícího mě banánkem v čokoládě. Když jsem trochu povyrostla, zaznamenala jsem, že ten vysoký schod měří dvanáct centimetrů. Ostatní sportovní mety byly v podobném duchu, takže když jsem od táty z Kanady obdržela luxusní americkou novinku - kolečkové brusle ještě s dřevěnými (!!!) kolečky, po pár hodinách použití pod tíhou mou a mých akrobatických výkonů, kolečka praskla. Abych nebyla úplné dřevo, přihlásila mě matka do Sokola. Bylo to pro mě něco jako pro normální děti třeba doučování z matiky. Dvakrát v týdnu jsem s nechutí chodila do smradlavého prostředí propocených těl, kde jsem se pokoušela vydrápat na různá domácí...