Sportu zdar a Becherovce zvlášť!

Ve sportovních aktivitách nevynikám a ani mě to nebaví. Nevím, co je příčina a co je následek, ale je to fakt.
Jako malá, nemotorná a těžkotonážní holčička jsem považovala za téměř olympijský výkon seskok shora z vysokánského schodu ve Františkánské zahradě a za tento výkon jsem nekriticky očekávala přemrštěný obdiv mého oddaného doprovodu, tleskajícího dědečka, odměňujícího mě banánkem v čokoládě. Když jsem trochu povyrostla, zaznamenala jsem, že ten vysoký schod měří dvanáct centimetrů.
Ostatní sportovní mety byly v podobném duchu, takže když jsem od táty z Kanady obdržela luxusní americkou novinku - kolečkové brusle ještě s dřevěnými (!!!) kolečky, po pár hodinách použití pod tíhou mou a mých akrobatických výkonů, kolečka praskla. Abych nebyla úplné dřevo, přihlásila mě matka do Sokola. Bylo to pro mě něco jako pro normální děti třeba doučování z matiky. Dvakrát v týdnu jsem s nechutí chodila do smradlavého prostředí propocených těl, kde jsem se pokoušela vydrápat na různá domácí zvířata (koza, kůň) a věšela jsem se do vzduchu na bradla a kruhy, které (pro mě zcela nepochopitelně) ostatní děti většinou milovaly a z kterých jsem padala jak přezrálá hruška. Protože mé ruce moje tělo neunesly, při šplhu jsem cvičila pouze gestikulací, když jsem, stojíc pod tyčí či lanem, krčením ramen a lomením rukama vysvětlovala, že mi to opravdu nejde. Míčové hry sice nebyly taková katastrofa, protože například vybíjená mi docela šla vzhledem k tomu, že jsem byla nepřehlédnutelným terčem soupeře a naučila jsem se defenzivně rány chytat. Navíc jsem měla sama pořádnou ránu, takže jsem úspěšně vymlátila průsvitná děvčátka soupeřova týmu, stejně jako dívka z filmu Metráček.


Vzhledem k častým pobytům na venkově, od dětství jsem, stejně jako ostatní děti, hodně jezdila na kole. Nepovažovala bych to za sportování, ale kola se mnou rostla a dospěla a bez bicyklu jsem se neobešla ani tehdy, když už jsem byla matkou, takže jsme pak této aktivitě podlehli i s mužem všichni tři. V době, kdy raketově vzrostl rozmach horských kol, měli jsme už dost najezděno na skládačkách, které nám přestávaly stačit. Jako rodina jsme se synkem na kolech trávili snad každý den dovolené a měli jsme natrénováno tolik, že jsme si nakonec horská kola také dopřáli, čímž se i nám nesportovcům otevřely nové sportovní obzory.
Všechny vzdálenosti nám byly najednou krátké a my na rychlokolech zmapovali terén v okruhu 50 kilometrů tak, že jsme znali snad každou polní cestičku.
O velké dovolené jsme se tedy každoročně snažili vypravit alespoň jednou za týden na vzdálenější místa a k tomu jsme si vytipovali trasu, kam nás mohl dovézt i s koly vláček, abychom vystoupili a mohli se vracet neznámou krajinkou třeba 80 km rovnou domů.
Vyjeli jsme tedy vybaveni svačinkami do malebného nádražíčka uprostřed luk a lesů, kde jsme měli chytit vláček do Varnsdorfu.
Cestou jsme se pozdravili se sousedy, kteří se rovněž chystali na túru, ale pěší. Poté, co zjistili, že odjíždíme na kola, vrátili se od branky domů pro pláštěnky, neboť, ač srážky nebyly očekávány, vlivem našeho odjezdu se staly takřka nevyhnutelnými. Už to znala i sousedka z vedlejšího domku, která okamžitě přestala zalévat.
Slunce svítilo a my jsme dojeli na nádražíčko a zjistili jsme, že v rozporu s označením jízdního řádu, tento vlak právě v této stanici cyklisty nenabírá, protože nakládka probíhá pouze o 6 km dále.
Od loňska se něco změnilo, protože tehdy jsme tu ještě nastupovali.
Tehdy nám přijel takový nový typ vláčku, ve kterém jsme byli poprvé. Byl velmi moderní a zaznamenali jsme, že má i toaletu kousek od nás v otevřeném prostoru vozu, kde byl estetický půlkruh, skrývající místo úlevy, což u mého muže nastartovalo nutkavou potřebu. Stiskl otevírání dveří a naskytl se nám pohled na vykonávající ženu středních let, která se patrně příliš kvalitně neseznámila s ovládáním zamykání dveří. Divácká obec byla mnohem širší, protože dalších několik lidí z nedaleké skupinky se pokoušelo urychleně, nenápadně a taktně odvrátit, zatímco nešťastnice se naopak snažila najít čudlík, který by ji znovu uzavřel do soukromí, aby mohla dokončit. Situaci zachránil právě procházející průvodčí, který se slovy: “Nejste první”, dveře uzavřel. Nevím, jestli poškozená vypátrala, kdo jí tak horkou chvilku připravil, protože jsme při nejbližší příležitosti raději vystoupili.
Letos tu však vlak nestaví, máme tedy cestování bez atrakce, pomysleli jsme si při této vzpomínce. Nevadí, měli jsme v záloze jednu menší plánovanou trasu bez železnice, která byla poměrně málo využívaným směrem, vzhledem k očekávanému dlouhému kopci, jenž nás odrazoval.
Vydali jsme se tedy opačným směrem. Po dvanácti kilometrech jsme odbočili na úzkou silnici, která podle mapy měla navázat na turistickou pěšinu, vedoucí k místu s pěkným výhledem. Orientace v mapě mi sice nedělá problémy, ale terén krajiny z mapy nevyčtu. Drápali jsme se lesní cestou přes kameny a křoviska s koly na zádech, přičemž jsme v půlce cesty potkali podobné zoufalce, kteří se drápali v opačném směru. Zavtipkovali jsme, že kdybychom to věděli, nemuseli jsme se s koly dřít a mohli jsme si je jen povyměňovat na počátcích vstupu na tuto skvělou pěšinu, která nebyla pěšinou. Po více než hodině naše kola už nevážila 15, ale 150 kilo. Těla a končetiny jsme měli poseté pupeny od krvelačných ovádů a komárů, kteří na nás nadšeně v hejnech pořádali nálety, protože dlouho už taková hovádka neviděli. Konečně jsme se prodrali z lesa a odměna byla jako procitnutí v pohádce o Šípkové růžence. Slunce zářilo nad překrásnou krajinou s výhledem až někam na Ještěd, takže jsme v ten moment zapomněli na útrapy posledních kilometrů. Posadili jsme se na kraj louky, vyndali jsme si ostny bodláků a zapíchané trny z nohou, svačiny a pokračovali jsme mezi loukami pěšinkou, která nás přivedla k silnici.
Rozložila jsem mapu, abych stanovila správný směr.
Zaujala i zmatenou včelku, která se však od mapky odrazila a zapadla mi za výstřih hluboko pod tílko. Instinktivně jsem tílko servala ze sebe a v ten moment se, kde se vzal-tu se vzal, objevil cyklista, který se naklonil přes panoramata mého právě obnaženého výstřihu do mapy a vyhrkl:
“Můžu se podívat do mapy? Jedu dobře. Tak dík,” a stejně jak se zjevil, zmizel.
Tak ten už se teda neztratí. Opatrně jsem z tílka vyjmula zachráněnou včelku, oblékla se a uložila mapu.
Následovalo nekonečné stoupání po asfaltu po silnici, která naštěstí nebyla příliš frekventovaná, takže jsme mohli dosyta a nahlas nadávat, aniž bychom někoho pobouřili.
Ještě pár kiláků a budeme dlooouho sjíždět dolů. Těšili jsme se, že se konečně ochladíme, protože slunce nás smažilo jako špekáčky. Před sjezdem jsme se zastavili, abychom se rozhlédli, pokochali vůkol a napili se. Silnice vedla mezi poli a lukami a my jsme se spustili rychlým sjezdem dolů. Během pár minut začalo pršet a během pár vteřin začalo lejt a nastala lokální průtrž. Nebylo kam se schovat. Než jsme se vzpamatovali a zabrzdili, abychom mohli vyndat bundy, byli jsme promáčení tak, že oblékání nemělo smysl, v botách jsme měli bazénky a silnicí se valila říčka naším směrem. Sundala jsem sluneční brýle, přes které taky nebylo nic vidět a uplácla jsem zplihlou ofinu dozadu k ostatním promáčeným vlasům. Rezignovaně jsme znovu nasedli a za stálého nadávání jsme klesali dál do údolí, kde jsme tušili městečko, slibující řešení situace.
Večvachtali jsme k první otevřené večerce.
Zatímco jsem se pokoušela vylít si botu, instruovala jsem svého chotě, aby se bez Becherovky nevracel.
Domů zbývalo něco přes 15 kiláků.
Slunce zas pálilo jak o závod, z nás stoupala pára a my jsme jeli, lážo-plážo a podávali jsme si láhev, z které jsme střídavě upíjeli. Smáli jsme se celou cestu a na pár kilometrů se k nám ve vsi na kolech připojily uchechtané holčičky, které s námi zkoušely vždycky po úsecích závodit.
Ten den jsme to sice nevyhráli, ale cítili jsme se jako vítězové.
Dojeli jsme domů už suší a sucho bylo i v láhvi od Becherovky.
“Ahoj sportovci”, ozvalo se radostně od sousedky, která už zase zalévala.
No vida, pak, že nesportujeme.
Výletníci už se po túře také povalovali u bazénu, spokojeně na nás mávali a nechápali.
Pláštěnky prý si brali zbytečně, pršelo zas jenom nám na cestu. Sportu zdar a Becherovce zvlášť!