Zu blog

Přiletěl k nám holub. Možná nepřiletěl, ale přišel, protože skoro nelítal. Seděl na naší zahradě na chodníčku vedle zaparkovaného auta a tvářil se jako doma. „Ten už se tu motal včera“, pravil můj muž a dodal, že bude asi poštovní, protože má kroužek. Pohlédla jsem na ptáka a skutečně, měl kroužky na obou nohách. Nebýt kroužků, vypadal úplně obyčejně, běžně, přesně jako ostatní přemnožení šedí holubi, které nesmíme krmit, protože pak všude se*ou. Ovšem holub s kroužky může být i vzácný, možná i drahý, minimálně pro někoho, kdo by ho mohl postrádat. Díky svému neúnavně nenapravitelnému nutkání pomáhat všem potřebným, jsem zahájila pátrací akci ve snaze vrátit ztracené zvířátko domů. Zavolala jsem na nejbližší stanici Městské policie, ale protože před 9.hodinou asi ještě spinkali, byla jsem rovnou přesměrována na Městský úřad. Paní byla sice ochotná, ale žádný kontakt mi neporadila. Další telefonát mě zavedl do stanice opuštěných zvířat a unavený mužský hlas mi sdělil, že nejsem s takový...

Černou ovcí snadno a rychle (Ke Dni nenávisti) Známe to snad už od dětství, je to v každém kolektivu, na pracovišti, ve společnosti i v rodině. Vždycky je terčem opovržení a odmítání někdo, kdo je vyčleněn jako černá ovce. Stát se jí může každý a to úplně nevinně, vlastně ani neví jak. Stačí se znelíbit někomu, komu se nehodíte, nebo se naopak někomu jinému až moc zalíbíte, což se nehodí a pak se ten ukřivděný rozhodne umístit vás na jakousi černou listinu. Vlastně je úplně jedno, jestli jsou jeho příběhy, které o vás vypráví, pravdivé, protože pokud nejsou, on je dokáže bez potíží vybájit. Od neškodných "ona mi položila telefon, ukradla mi tužku, řekla o Toníčkovi, že má velké uši" až po mnohem závažnější tvrzení "zabila Bradleyho" – zkrátka vyjdete z toho nevyhnutelně jako mrcha. Je fuk, že telefonem ze zásady nikomu nepráskáte, že tužek máte plné šuplíky a Toníčkovy uši vás zajímají, asi jako výsledky fotbalové ligy v Zimbab w e. Navrtávači se prostě hodilo vytvo...

Sychravý únor, vlastně už březen, ale vypadá to zatím stejně nevlídně.Jen sněženky se v záhoncích u paneláků vydraly na světlo a působí jako zvláštní připomenutí dávného času. Vzpomínám, jak jsem jako malá, poskakovala po chodnících, které byly dlážděné barevnými kostičkami. Z jakéhosi podivného vnitřního přesvědčení jsem musela chodit jen po jedné barvě a můj dědeček, který mě držel za ruku, to trpělivě snášel a poskakoval vedle mě. Domy byly obložené lešením, šedé a oprýskané a po uctívání Vítězného února nesly pozůstatky výzdoby s agitačními hesly. Říkala jsem jim Mupi mup podle populárního Miru mir, což jsem pochopila až s nástupem ruštiny, když jsem se naučila azbuku a zjistila, že je to Světu mír. Tenkrát jsem vídala babičky v šátcích, které prodávaly malé a křehké kytičky sněženek za korunu. Každý rok a každou zimu jsem je kupovala i když pak stály pět, deset i dvacet a já jsem je nosila mámě i když jsem pak už jako dávno dospělá za ní s tím překvapením jela přes celou Prahu. ...

Kdysi běžela v televizi taková anketa, kde se ptali lidí, v jakém obchodě a za co by nechali nejvíc peněz, pokud by měli možnost mít neomezený limit. Odpovědi vedly z cukrárny od čokoládek a zmrzlinek, přes lahůdky a víno, kabelky, botičky, prádlo, hračky, plyšáky, zvířátka, kompletní Ikeu, až k autosalonu. Já měla jasno: květinářství a zahradnictví, to by bylo moje. A když chci některé z podobně zaměřených kamarádek udělat radost, vede mě to do ráje rostlinek.  Jednoho horkého letního dne jsem letos navštívila příjemné zahradnictví na okraji nejmenovaného města, abych se pokochala a vybrala květiny pro mé blízké kamarádky k příležitosti oslav jejich narozenin. Byla jsem jediný zákazník v tom květinovém ráji, takže jsem beze spěchu procházela celým areálem zahrady a těšila se všemožnými barevnými skvosty. Nakonec jsem vybrala dva rozkvetlé květináče s poklady, kterými bych i já sama ráda obohatila svou sbírku, pokud bych neměla stanovený jakýsi osobní plovák, chránící naši zahradu ...