Povídka ze zahradnictví
Kdysi běžela v televizi taková anketa, kde se ptali lidí, v jakém obchodě a za co by nechali nejvíc peněz, pokud by měli možnost mít neomezený limit. Odpovědi vedly z cukrárny od čokoládek a zmrzlinek, přes lahůdky a víno, kabelky, botičky, prádlo, hračky, plyšáky, zvířátka, kompletní Ikeu, až k autosalonu. Já měla jasno: květinářství a zahradnictví, to by bylo moje. A když chci některé z podobně zaměřených kamarádek udělat radost, vede mě to do ráje rostlinek.
Jednoho horkého letního dne jsem letos navštívila příjemné zahradnictví na okraji nejmenovaného města, abych se pokochala a vybrala květiny pro mé blízké kamarádky k příležitosti oslav jejich narozenin.
Byla jsem jediný zákazník v tom květinovém ráji, takže jsem beze spěchu procházela celým areálem zahrady a těšila se všemožnými barevnými skvosty. Nakonec jsem vybrala dva rozkvetlé květináče s poklady, kterými bych i já sama ráda obohatila svou sbírku, pokud bych neměla stanovený jakýsi osobní plovák, chránící naši zahradu a domácnost od proměny botanické zahrady v džungli.
Objala jsem láskyplně obě rozkvetlé krásy do náručí a nadšeně jsem je donesla na prodejní pult. Asi patnáctiletá čtyřicetikilová slečna v titěrných minikraťáskách zvedla hlavu od mobilu a mile se usmála. Určitě na ty nádherné květiny, aby věděly, že se nemusí bát. Požádala jsem, jestli by bylo možné kytičky elegantně a dárkově zabalit. Slečna sice udržela milý úsměv i nadále, ale nadšená nebyla, protože mi začala vysvětlovat, že v obchodě pomáhá taťkovi a ten by nebyl rád, když by ji při počinu sledoval, protože není zrovna zručná. Ujistila jsem ji, že společně to zvládneme a že mám tři čtvrtě hodiny čas a nikde nikdo, koho bychom zdržovaly, v areálu není.
Slečna se sehnula pod pult a vytáhla roli šedého tlustého balícího papíru, která mi evokovala prodej uzenin v bývalé NDR. Tázavě na mě pohlédla. Podle mého výrazu sama vyhodnotila, že to nebude ono a vyložila další role sice jemnějších papírů, ale s různými potisky. Sdělila jsem slečně, že jsem měla představu spíš něčeho jako celofánu a ona ochotně odtančila jako motýlek a přinesla konečně kýženou průhlednou folii. Dívenka pak dalších deset minut hledala vhodnou stuhu, protože různé motouzy a papírové pásky, které mi nabízela, by mi zase pasovaly spíš ke zmíněným štanglím německého salámu. Když bylo vše pohromadě nachystáno k balení, jala se dívka odříznout pás celofánu a skládat kolem květináče ozdobný volán. Její drobné prstíčky statečně, ale neúspěšně bojovaly se změtí oživlé folie, takže jsem jí ochotně vypomáhala a snažila jsem se celofán přidržovat. Po několika minutách slečna postoupila do fáze přidělávání neposedné folie lepenkou. Bylo k neuvěření, jak je vůbec možné najednou přilepit tolik nechtěných věcí dohromady. Dívenka střídavě nalepovala a odlepovala kousky pásky od slepených nehtů, ve snaze zafixovat celofán v požadovaném tvaru. I následné zavázání mašličky se ukázalo jako těžko splnitelný úkol, protože první stuha se po delším boji s aranžováním utrhla, ale děvenka byla urputně vytrvalá a nevzdávala se. Minuty běžely a já jsem měla před očima scénu jako z Lásky nebeské. Neodpustila jsem si slečny se zeptat, jestli někdy viděla tento již pamětníkový film s prodavačem Mr.Beanem, nekonečně dlouho balícím dáreček netrpělivému zákazníkovi. Vesele přitakala a po chvilce byla první kytka poměrně pěkně zabalena. Z tři čtvrtě hodiny mi zbývalo ještě deset minut, ale ujistily jsme jedna druhou, že ta další kytka už bude raz dva, když víme jak na to.
Slečna odřízla další pás celofánu, na který jsme společně umístily druhou květinu a rovněž společně jsme aranžovaly základní volán. Najednou jsem periferním viděním, jak já už to tak mívám, zaznamenala nějaký pohyb v květináči. Za nekoordinovaného výkřiku jsem odskočila dva metry od pultu a s očima vytřeštěnýma hrůzou jsem paralyzovaně sledovala osminohého nepřítele, který se klátivě vydrápal na list. Polekaná dívka v ten moment zařvala úplně stejně jako já před vteřinkou a z druhé strany pultu odskočila zrcadlově na druhou stranu.
“Pavouk?” zeptala se a já bych jí v tu chvíli nejradši dala pusu, protože jsem ucítila spřízněnou duši, která byla očividně postižená, jako já. Kývla jsem.
Není to strach ani póza, je to čirá fobie, omezující život a nutící mě dělat denně nekonečně mnoho zdánlivě nesmyslných opatření, která málokdo pochopí a je ochoten tolerovat. Tím teď oceňuji svého muže a syna, kteří mě ještě nezabili. Racionální řečičky o tom, že pavouk nosí štěstí, je malej a nic mi neudělá, už dávno oba vzdali a trpělivě snášejí pravidelné dusivé postřiky domácnosti. Přesto se občas nevyhnou ani nočnímu odsunování nábytku v souladu s heslem “Horší než najít pavouka v ložnici, je ztratit pavouka v ložnici”. Jenomže s tou “takovou náhodou” se problém těžko řeší.
Zpátky do květinářství. Stály jsme se slečnou prodavačkou z obou stran pultu dva metry od nepřítele a potily jsme se strachy, neschopné se pohnout a zbavit se nepřekonatelného problému. Zkoušely jsme domluvit strategii jeho zničení, protože nikde nebyl nikdo, kdo by nás vysvobodil. Nepřítel pohodlně usazený na listu, kupodivu naštěstí nevyvíjel žádnou aktivitu běžet některé z nás v ústrety, což se občas děje. Škvírami mezi prsty, zakrývajícími si obličej, jsem jej fascinovaně kontrolovala.
“Neprodáváte tu nějaké hubící spreje?”, zkusila jsem slečnu probrat k aktivitě.
“To ne, máme tu jenom na myši, slimáky, svilušky……”, nekončící výčet bohužel neobsahoval požadovaný insekticid. Nechápala jsem, jak je to možné, protože takových sprejů mám sama doma bezpočet, jen do kabelky jsem si neprozřetelně žádný nepřibalila. Všechny mají poctivě neprůhledně přelepené strašidelné hmyzí obrázky, aby mě neděsily. Jenže tady neměli nic ani s obrázkem.
“Moment, něco mě napadlo”, zvolala slečna a úprkem zmizela v zázemí prodejny. Zůstala jsem tam sama a kradmo jsem hlídala dlouhonohého pavouka, spokojeně usazeného na listu. Nejspíš mě i on jeho osmi očima taky sledoval a určitě se při tom dobře bavil. Dívka vběhla zpátky a držela dlouhý smeták.
“Myslíte, že byste to dokázala?” zeptala se mě s malou nadějí v hlase. Bylo jasné, že ona ne. Neexistovala další možnost. Kývla jsem, slečna vrhla a koště mi přes pult přiletělo. Nepřítel nehnul brvou a nehnutě seděl v číhající pozici. Smeták byl dostatečně dlouhý na to, abych se zmobilizovala a ujistila se, že vzdálenost je bezpečná. Jedním výpadem jsem osminožce smetla z květiny na pult. Slečna přiskočila a majzla ho lopatkou. Smetákem jsem jej pak shodila na zem a tam jsme dílo dokonaly. Likvidace se zdařila, nepřítel byl poražen a po bedlivé kontrole jsme s úlevou konstatovaly, že naštěstí v květináči neměl maminku ani další příbuzné.
Zabalení druhé kytky už byla opravdu prkotinka. Vítězně jsem se odebrala na oslavu. V pohádkovém prostředí areálu s jezírkem, v láskyplné atmosféře milých lidí, za prosluněného dne, kdy byly obě oslavenkyně andělsky krásné, mé dvě skvostné kytičky už jen dozdobily nezapomenutelnou chvíli. A to, že vrahem dnes nebyl zahradník, zůstalo až dosud utajeno.
Byla jsem jediný zákazník v tom květinovém ráji, takže jsem beze spěchu procházela celým areálem zahrady a těšila se všemožnými barevnými skvosty. Nakonec jsem vybrala dva rozkvetlé květináče s poklady, kterými bych i já sama ráda obohatila svou sbírku, pokud bych neměla stanovený jakýsi osobní plovák, chránící naši zahradu a domácnost od proměny botanické zahrady v džungli.
Objala jsem láskyplně obě rozkvetlé krásy do náručí a nadšeně jsem je donesla na prodejní pult. Asi patnáctiletá čtyřicetikilová slečna v titěrných minikraťáskách zvedla hlavu od mobilu a mile se usmála. Určitě na ty nádherné květiny, aby věděly, že se nemusí bát. Požádala jsem, jestli by bylo možné kytičky elegantně a dárkově zabalit. Slečna sice udržela milý úsměv i nadále, ale nadšená nebyla, protože mi začala vysvětlovat, že v obchodě pomáhá taťkovi a ten by nebyl rád, když by ji při počinu sledoval, protože není zrovna zručná. Ujistila jsem ji, že společně to zvládneme a že mám tři čtvrtě hodiny čas a nikde nikdo, koho bychom zdržovaly, v areálu není.
Slečna se sehnula pod pult a vytáhla roli šedého tlustého balícího papíru, která mi evokovala prodej uzenin v bývalé NDR. Tázavě na mě pohlédla. Podle mého výrazu sama vyhodnotila, že to nebude ono a vyložila další role sice jemnějších papírů, ale s různými potisky. Sdělila jsem slečně, že jsem měla představu spíš něčeho jako celofánu a ona ochotně odtančila jako motýlek a přinesla konečně kýženou průhlednou folii. Dívenka pak dalších deset minut hledala vhodnou stuhu, protože různé motouzy a papírové pásky, které mi nabízela, by mi zase pasovaly spíš ke zmíněným štanglím německého salámu. Když bylo vše pohromadě nachystáno k balení, jala se dívka odříznout pás celofánu a skládat kolem květináče ozdobný volán. Její drobné prstíčky statečně, ale neúspěšně bojovaly se změtí oživlé folie, takže jsem jí ochotně vypomáhala a snažila jsem se celofán přidržovat. Po několika minutách slečna postoupila do fáze přidělávání neposedné folie lepenkou. Bylo k neuvěření, jak je vůbec možné najednou přilepit tolik nechtěných věcí dohromady. Dívenka střídavě nalepovala a odlepovala kousky pásky od slepených nehtů, ve snaze zafixovat celofán v požadovaném tvaru. I následné zavázání mašličky se ukázalo jako těžko splnitelný úkol, protože první stuha se po delším boji s aranžováním utrhla, ale děvenka byla urputně vytrvalá a nevzdávala se. Minuty běžely a já jsem měla před očima scénu jako z Lásky nebeské. Neodpustila jsem si slečny se zeptat, jestli někdy viděla tento již pamětníkový film s prodavačem Mr.Beanem, nekonečně dlouho balícím dáreček netrpělivému zákazníkovi. Vesele přitakala a po chvilce byla první kytka poměrně pěkně zabalena. Z tři čtvrtě hodiny mi zbývalo ještě deset minut, ale ujistily jsme jedna druhou, že ta další kytka už bude raz dva, když víme jak na to.
Slečna odřízla další pás celofánu, na který jsme společně umístily druhou květinu a rovněž společně jsme aranžovaly základní volán. Najednou jsem periferním viděním, jak já už to tak mívám, zaznamenala nějaký pohyb v květináči. Za nekoordinovaného výkřiku jsem odskočila dva metry od pultu a s očima vytřeštěnýma hrůzou jsem paralyzovaně sledovala osminohého nepřítele, který se klátivě vydrápal na list. Polekaná dívka v ten moment zařvala úplně stejně jako já před vteřinkou a z druhé strany pultu odskočila zrcadlově na druhou stranu.
“Pavouk?” zeptala se a já bych jí v tu chvíli nejradši dala pusu, protože jsem ucítila spřízněnou duši, která byla očividně postižená, jako já. Kývla jsem.
Není to strach ani póza, je to čirá fobie, omezující život a nutící mě dělat denně nekonečně mnoho zdánlivě nesmyslných opatření, která málokdo pochopí a je ochoten tolerovat. Tím teď oceňuji svého muže a syna, kteří mě ještě nezabili. Racionální řečičky o tom, že pavouk nosí štěstí, je malej a nic mi neudělá, už dávno oba vzdali a trpělivě snášejí pravidelné dusivé postřiky domácnosti. Přesto se občas nevyhnou ani nočnímu odsunování nábytku v souladu s heslem “Horší než najít pavouka v ložnici, je ztratit pavouka v ložnici”. Jenomže s tou “takovou náhodou” se problém těžko řeší.
Zpátky do květinářství. Stály jsme se slečnou prodavačkou z obou stran pultu dva metry od nepřítele a potily jsme se strachy, neschopné se pohnout a zbavit se nepřekonatelného problému. Zkoušely jsme domluvit strategii jeho zničení, protože nikde nebyl nikdo, kdo by nás vysvobodil. Nepřítel pohodlně usazený na listu, kupodivu naštěstí nevyvíjel žádnou aktivitu běžet některé z nás v ústrety, což se občas děje. Škvírami mezi prsty, zakrývajícími si obličej, jsem jej fascinovaně kontrolovala.
“Neprodáváte tu nějaké hubící spreje?”, zkusila jsem slečnu probrat k aktivitě.
“To ne, máme tu jenom na myši, slimáky, svilušky……”, nekončící výčet bohužel neobsahoval požadovaný insekticid. Nechápala jsem, jak je to možné, protože takových sprejů mám sama doma bezpočet, jen do kabelky jsem si neprozřetelně žádný nepřibalila. Všechny mají poctivě neprůhledně přelepené strašidelné hmyzí obrázky, aby mě neděsily. Jenže tady neměli nic ani s obrázkem.
“Moment, něco mě napadlo”, zvolala slečna a úprkem zmizela v zázemí prodejny. Zůstala jsem tam sama a kradmo jsem hlídala dlouhonohého pavouka, spokojeně usazeného na listu. Nejspíš mě i on jeho osmi očima taky sledoval a určitě se při tom dobře bavil. Dívka vběhla zpátky a držela dlouhý smeták.
“Myslíte, že byste to dokázala?” zeptala se mě s malou nadějí v hlase. Bylo jasné, že ona ne. Neexistovala další možnost. Kývla jsem, slečna vrhla a koště mi přes pult přiletělo. Nepřítel nehnul brvou a nehnutě seděl v číhající pozici. Smeták byl dostatečně dlouhý na to, abych se zmobilizovala a ujistila se, že vzdálenost je bezpečná. Jedním výpadem jsem osminožce smetla z květiny na pult. Slečna přiskočila a majzla ho lopatkou. Smetákem jsem jej pak shodila na zem a tam jsme dílo dokonaly. Likvidace se zdařila, nepřítel byl poražen a po bedlivé kontrole jsme s úlevou konstatovaly, že naštěstí v květináči neměl maminku ani další příbuzné.
Zabalení druhé kytky už byla opravdu prkotinka. Vítězně jsem se odebrala na oslavu. V pohádkovém prostředí areálu s jezírkem, v láskyplné atmosféře milých lidí, za prosluněného dne, kdy byly obě oslavenkyně andělsky krásné, mé dvě skvostné kytičky už jen dozdobily nezapomenutelnou chvíli. A to, že vrahem dnes nebyl zahradník, zůstalo až dosud utajeno.
Komentáře
Okomentovat