Zu blog

Už jako dítě jsem rok 2000 vnímala jako významný bod na horizontu života a už jako dítě mě děsilo, že v době, kdy do toho roku vstoupím, budu tak příšerně stará, že budu prakticky odepsaná. Než jsem se nadála, bylo to tady. Skoro bych řekla, že jsem se vlastně ani nestačila pořádně rozkoukat, jak rychle to uteklo. A když už to přišlo, nakonec zas tak nemožně stará jsem si nepřipadala.  Vstupu do magického roku 2000 předcházel můj osobní vstup do nadnárodní společnosti, jíž jsem se, při její velikosti, stala poměrně bezvýznamným článkem. Měla jsem vcelku rozmanité zkušenosti z předchozích pár zaměstnání, v kterých jsem během více než 15 let získala slušnou praxi. Co všechno uvidím a prožiji zde, jsem v tu chvíli rozhodně neočekávala a ani očekávat nemohla. Poté, co jsem postupně začala pronikat do systému, tlaku a tempa tohoto kolosu, povzbuzovala jsem se k cíli, který se mi nejevil úplně reálným - vydržet tam alespoň půl roku. Na ředitelství poměrně čerstvé firmy jsem naskočila d...

Nejsem vůbec soutěživá, ba dokonce mě soutěžení už od útlého dětství irituje. Při mikulášské nadílce jsem se snažila být vždycky nenápadná tak, že svaté bytosti měly problém odměnit mě alespoň za účast, protože se mi skoro dařilo být neviditelná. Když jsem chodila do divadélka na program se strýčkem Jedličkou, představa zapojit se do soutěží na podiu mě děsila natolik, že jsem část představení protrpěla vpitá do sedačky, zatímco se moje matka snažila tvářit, že ta retardovaná holčička k ní nepatří. Byla jsem pro ni vždycky dost nepochopitelná povaha, protože ona jako Lev hrdě nosívala svou hřívu na odiv. Byla zvyklá vyhrávat, nebo aspoň vystavovat se v čele, jeden čas se dokonce objevovala i jako manekýna v časopisu, což si náležitě vychutnávala. Cítili jsme, že nechat ji vyhrávat bylo nevyhnutelné, protože prohra, byť ve hře Člověče nezlob se, by pro ni byla nepřijatelná natolik, že by si v takovém případě snad vpálila kulku do hlavy. Na rozdíl od ní se mi nedařilo vynikat ani vzhle...

Řekla bych, že dospělí se dělí na dva extrémní tábory jeho příznivců a odpůrců. Málokdo má k tomuto nešvaru vlažný přístup. Vzhledem k poměrně hodně emočně nabitému slovu nešvar, budu pravděpodobně zařazena k těm nefandícím. Je to však trochu složitější. Většina lidí do závislosti na kouření padá už vlastně v dětství, když po několika zvídavých zkušenostech opakují tento experiment tak dlouho, až se zlozvyku už nezbaví. Každý, kdo dnes sleduje filmy či seriály ze 70.let, je zaskočen konfrontací současnosti s tehdejší všudypřítomností cigaret. Kouřilo se běžně, kouřilo se všude, kouřilo se běžně všude. Samozřejmě v restauracích, na ulicích, v zaměstnání, na schůzi, na návštěvách, v úřadech a v kancelářích, já asi nepřijdu na to, kde to nešlo. Kouřili svorně všichni: soudruzi, detektivové, předsedové, lékaři, úředníci, dělníci i zapuzení disidenti, kouřili muži, kouřily ženy i děti. Kouřil i šimpanz ve filmu. V té době jsem byla dítětem a kouřilo se vydatně i u nás doma v panelákovém b...

Má to něco do sebe, tyhle srazy. Ať už jsou to srazy spolužáků, příbuzných, nebo kolegů. Základem je, aby se našel dobrovolník, který se ujme nevděčného svolávání. Nejlepším způsobem, jak takového snaživce odradit je, když se nějaký rýpal začne o případném organizátorovi pochvalně vyjadřovat ve smyslu, že "on na jeho místě by na to teda čas neměl, ale....". Pokud se tedy ta dobrá duše nenechá znechutit a pustí se do pátrání po všech, kteří se už někam rozutekli, dělá to zcela nezištně, ale i pro svůj dobrý pocit. Většinou svolává ten, kdo je v pohodě, je úspěšný, dobře vypadá a má se čím pochlubit. Ve filmu Vrchní prchni bylo názorně zobrazeno, že pan knihkupec Vrána by nepochybně setkání spolužáků neorganizoval. Bude-li akce zrealizována, sejde se skupina lidí, kteří kdysi měli k sobě nějakým způsobem blízko a něco je spojovalo. Realita je taková, že někteří účastníci mají společnou už jen tu historii a od té doby se s mnohými ani neviděli. Vymlouvají se proč, ale pravda j...

  U příležitosti 10. výročí firmy kolem roku 2006, naše tehdy bohatá company uspořádala pompézní „výroční zasedání“ (zvané důvěrně „Ein Kessel Buntes“). Slavnostní galavečer pro 450 úspěšných poradkyň byl korunován třešničkou v podobě vystoupení Daniely Šinkorové a vygradoval excelentní účastí samotného Mistra Karla Gotta. Již jen toto sdělení vyvolalo mezi účastnicemi, které byly z větší části rekrutovány přesně z typických nadšených obdivovatelek Mistra, silné vzrušení z očekávaní velkolepé a nezapomenutelné show. Vzhledem k tradičnímu časovému posunu došlo k mírnému zpoždění celého programu, takže slečna Šinkorová nám byla naservírována současně s dezertem. Část účastníků to přivedlo lehce do rozpaků, neboť není vhodné ládovat se dortem, když kráska pěje s plným nasazením své procítěné songy a je přitom pár metrů od vás. Vnímala jsem to s tímto provinilým pocitem a diskrétně jsem se snažila ujídat svůj „hlavní chod“ vždy v momentech, kdy umělkyně pronášela kome...