Vítěz

Nejsem vůbec soutěživá, ba dokonce mě soutěžení už od útlého dětství irituje. Při mikulášské nadílce jsem se snažila být vždycky nenápadná tak, že svaté bytosti měly problém odměnit mě alespoň za účast, protože se mi skoro dařilo být neviditelná. Když jsem chodila do divadélka na program se strýčkem Jedličkou, představa zapojit se do soutěží na podiu mě děsila natolik, že jsem část představení protrpěla vpitá do sedačky, zatímco se moje matka snažila tvářit, že ta retardovaná holčička k ní nepatří. Byla jsem pro ni vždycky dost nepochopitelná povaha, protože ona jako Lev hrdě nosívala svou hřívu na odiv. Byla zvyklá vyhrávat, nebo aspoň vystavovat se v čele, jeden čas se dokonce objevovala i jako manekýna v časopisu, což si náležitě vychutnávala. Cítili jsme, že nechat ji vyhrávat bylo nevyhnutelné, protože prohra, byť ve hře Člověče nezlob se, by pro ni byla nepřijatelná natolik, že by si v takovém případě snad vpálila kulku do hlavy.
Na rozdíl od ní se mi nedařilo vynikat ani vzhledem, ani atraktivitou, prostě ničím. Zato jsem pro ostatní děti byla vždy oblíbeným spoluhráčem ve hře Černý Petr, protože bez ohledu na to, zda byly kartičky cinknuté, zůstával tento smolný chlapec vždycky spolehlivě u mě. Díky své zakřiknutosti jsem bývala nevýraznou šedou myškou a při děvčátkovských hrách na princezny jsem obvykle obsadila roli starého a nemocného krále, který většinou nakonec stejně umřel, aby dál ve hře nepřekážel.
Ani pionýrkou se mi nepodařilo se stát, protože když už jsem se (mezi posledními vrstevníky) propracovala až k momentu složení slavnostního slibu, organizátoři se zděšením zjistili, že na mě nevyšel šátek. Situace velmi podobná té z filmu Anton Špelec s mým milovaným Vlastou Burianem, proto v této sounáležitosti nevynechávám snad jediné jeho vysílání.
Jako zvláštní hra u mě funguje i návštěva jakékoliv restaurace kdekoliv na světě. Bez ohledu na to, kolik lidí je u stolu a zda muži či ženy, zda objednají hotovku či minutku, neomylně se vždycky poslední talíř připravuje pro mne. Přátelé a známí, kteří o této atrakci vědí, se vždycky dobře baví tím, že i tady, právě v tomto poprvé navštíveném podniku, to funguje. Výjimku tvoří pouze možnost, že na mne zapomenou zcela a to mi zpravidla s omluvou sdělují až tehdy, kdy už ostatní odevzdávají talíře po jídle, poté, co se znovu ujistí, zda jsem opravdu ještě nejedla. Chápu, vypadám totiž vždycky, jako kdybych jedla, což dokonale kontrastuje s mým chotěm. Ten naopak vypadá jako trpící hladomorem pod nadvládou dominantní ženy, která mu všecko sežere a od kuchařů solidárně dostává protekční až nechutně velké porce. Vzhledem k tomuto objemu potravy a k jeho bezednému a pružně vytahanému žaludku dojídá z živočišnou chutí jako poslední a s poděkováním vrací talíř, který vypadá, jako kdyby prošel myčkou či mraveništěm. 

Kdo nehraje, nevyhraje, ale kdo hraje, nevyhraje taky.
Nesportuju, nesázím, nesoutěžím a to velmi striktně.
Ale je to fuk.
Říká se, že “kdybych si tak zasadil trpaslíka, vyroste mi”.
Čekám tedy trpělivě na svou chvíli, protože tady bych si právě já sázela na vítězství.
Kdybych si ho zasadila, byl by ten můj určitě větším, ještě větším, největším na celém světě.