Blízká setkání zvláštních druhů

Má to něco do sebe, tyhle srazy.
Ať už jsou to srazy spolužáků, příbuzných, nebo kolegů. Základem je, aby se našel dobrovolník, který se ujme nevděčného svolávání. Nejlepším způsobem, jak takového snaživce odradit je, když se nějaký rýpal začne o případném organizátorovi pochvalně vyjadřovat ve smyslu, že "on na jeho místě by na to teda čas neměl, ale....". Pokud se tedy ta dobrá duše nenechá znechutit a pustí se do pátrání po všech, kteří se už někam rozutekli, dělá to zcela nezištně, ale i pro svůj dobrý pocit. Většinou svolává ten, kdo je v pohodě, je úspěšný, dobře vypadá a má se čím pochlubit. Ve filmu Vrchní prchni bylo názorně zobrazeno, že pan knihkupec Vrána by nepochybně setkání spolužáků neorganizoval.
Bude-li akce zrealizována, sejde se skupina lidí, kteří kdysi měli k sobě nějakým způsobem blízko a něco je spojovalo. Realita je taková, že někteří účastníci mají společnou už jen tu historii a od té doby se s mnohými ani neviděli. Vymlouvají se proč, ale pravda je, že nechtěli, protože jinak by to tak nebylo.
Na takovém srazu se pak občas zákonitě musí sejít i ti, kteří se nikdy nevyhledávali, některé účastníky vlastně potkat ani nechtějí a nemají si spolu co povědět. Ovšem když už se tam rozhodli jít, budou se snad aspoň tvářit. Ti extra zarputilí odolňáci se už ani tvářit nebudou.
Budou jen nevraživě zahlížet, předstírat a sledovat hodinky, aby se záhy mohli omluvit.
Pochopitelně podle míry alkoholu je připuštěna varianta uvolnění a pravdy, což je zas jen pro malou část.
Abych nebyla negativní, většina se bude upřímně objímat, těšit a radovat ze setkání, které pomůže v lecčem navázat tam, kde bylo přerušeno.
A pak je odškrtnuto a vyšumí to zas do dalšího srazu. Tedy pokud se najde někdo, kdo ponese kůži na trh a bude ochoten se do jeho organizace pustit.
A za to mu patří velký dík.

 Doslov:
"Dědečku, kampak jedete?"
"Ale, na sraz abiturientů, chlapče."
"To je pěkné. A kolik se vás ve vašem věku tak ještě sejde?"
"Posledních patnáct let už jezdím sám."