(Ne)Normální (ne)kouření

Řekla bych, že dospělí se dělí na dva extrémní tábory jeho příznivců a odpůrců. Málokdo má k tomuto nešvaru vlažný přístup. Vzhledem k poměrně hodně emočně nabitému slovu nešvar, budu pravděpodobně zařazena k těm nefandícím. Je to však trochu složitější.

Většina lidí do závislosti na kouření padá už vlastně v dětství, když po několika zvídavých zkušenostech opakují tento experiment tak dlouho, až se zlozvyku už nezbaví.
Každý, kdo dnes sleduje filmy či seriály ze 70.let, je zaskočen konfrontací současnosti s tehdejší všudypřítomností cigaret.
Kouřilo se běžně, kouřilo se všude, kouřilo se běžně všude.
Samozřejmě v restauracích, na ulicích, v zaměstnání, na schůzi, na návštěvách, v úřadech a v kancelářích, já asi nepřijdu na to, kde to nešlo. Kouřili svorně všichni: soudruzi, detektivové, předsedové, lékaři, úředníci, dělníci i zapuzení disidenti, kouřili muži, kouřily ženy i děti. Kouřil i šimpanz ve filmu.
V té době jsem byla dítětem a kouřilo se vydatně i u nás doma v panelákovém bytě i ve světničkách na chalupě. Neméně vydatně se kouřilo v autě, takže jsem každý pátek cestou na chalupu a každou neděli cestou z chalupy stejně vydatně dvě hodiny zvracela. Seděla jsem sice vzadu, ale dým, vycházející z předních dvou sedaček byl tak koncentrovaný, že jsem občas měla dojem, že jedeme mlhou.
Připadalo mi to naprosto normální a překvapilo mě, když se někdo zeptal, jestli naši kouří v autě. Proč by nekouřili zrovna tam?
Vždyť mojí matce připadalo normální kouřit i tehdy, když se koupala v rybníku.
Nejednou se mi na střední škole přihodilo, že jsem vstoupila do třídy a spolužačky mi s potutelným úsměvem položily otázku, z jaké jdu putyky. Trochu mě to zarazilo, ale ještě stále mi to připadalo normální.
Stejně normální mi připadalo, že nekouřím – tedy aktivně, protože pasívnímu kouření jsem se ubránit nemohla. Nebyla jsem tedy vyvoněnou dívkou, ale byla jsem smrdutou popelnicí.
Kdykoliv jsem se s nějakým kuřákem seznámila, cigaretu mi nabízel. Vlastně nenabízel, ale vnucoval a občas bylo obtížné ho přesvědčit, že to nekouření nepředstírám, ale že opravdu kouřit nepotřebuji. Neměla jsem ani chuť vysvětlovat, že jsem to vlastně vůbec nevyzkoušela. Přesto jsem byla ve škatulce kuřáků a házeli mě do ní i nekuřáci.


I můj muž je nekuřák, ale na rozdíl ode mne poměrně zaujatý. Přestože jsem daleko tolerantnější než on, v některých situacích jsem jeho pohnutky aktivního odpůrce chápala a byla jsem za jeho postoj ráda. Protože u nás už byl vzduch čistý, při štědrovečerním rozbalování dárků jsme ihned odhalili ty, pocházející od mé matky.
I když se říká "darovanému koni na zuby nekoukej", musím konstatovat, že její dárky velmi výrazně páchly. Balící papíry šly neprodleně po nadílce do koše a dále do popelnice či kamen a měkké dárky do pračky, v opačném případě by bylo i u nás zamořeno. Proběhly tak všechny normální vánoční nadílky.
Dneska je celkem zaběhlé, že normální je nekouřit. Pamatuji si toto heslo, které se sporadicky objevilo ve snaze zahájit kampaň, ale jako naivní bylo ihned smeteno a zavrženo. Dlouhý čas mého života to bylo zcela obráceně. S rodiči jsme vedli nekonečné spory o tom, kde je pravda. Já jsem tvrdila, že ohleduplností kuřáka v domácnosti nekuřáka, je nepožadovat popelník. Otčím byl naopak názoru, že slušný hostitel - nekuřák by měl kuřákovi popelník automaticky poskytnout, pokud nechce být označen za netolerantního nevychovance. Doba nám, nekuřákům, tehdy opravdu vůbec nefandila. Po četných zkušenostech a mnoha pokusech odstranit zápach po návštěvách kuřáků, jsme se proto jednoho dne rozhodli, že u nás v bytě kouření už nepovolíme.
Při rodinných oslavách, které jsme doma poměrně často organizovali, nebylo výjimkou, když jsem po několika hodinách náročných příprav uvítala početnou návštěvu, ale protože kouření už uvnitř tolerováno nebylo, téměř jsme osiřeli v obýváku, zatímco se návštěvníci dobře bavili na balkóně. Upřímně jsme neměli rádi ty pokušitele, kteří se už po pár minutách po příchodu zvedli a významným pomrkáváním a posuňky zlanařili ostatní kuřáky, kteří se solidárně připojili, nebo alespoň šli závislákům na lodžii dělat společnost, protože my-nekuřáci jsme byli za netolerantní trapáky. Toto se zpravidla několikrát opakovalo po celou dobu návštěvy ve velmi krátkých intervalech. Samozřejmě nikdo nebral ohled na tu blbku, která se namakala na přípravách hostiny.
Tato situace mi skutečně nebyla příjemná, ale byla taky normální.


Podle mé zkušenosti se mi zdálo přirozené, že děti takto zaujatých kuřáků nekouří. Obávala jsem se, že tato teorie se nám u syna jednou vymstí a náš syn v tomto případě skutečně nezklamal. Chápala jsem to tak, že díky tomu, že v nás neměl špatný příklad, kouřil.
Později jsem pochopila, že úvaha je zcestná. Všichni naši sourozenci, čili děti ze stejných rodin, kouří. A máme jich dohromady pět.
Otčím nikdy kouřit nepřestal a ani nepřibrzdil a zemřel díky silnému poškození plic v důsledku kouření, když mu nebylo ani 70 roků. Když jsem byla třicátnice, zemřela na rakovinu plic moje velká kamarádka, která však nikdy nekouřila.
Moje matka kouřila pořád dál. Aby nedocházelo ke konfliktům, minimalizovala návštěvy u nás, protože tvrdila, že si na kafi bez cigárka nepochutná a dožadovala se pochopení a tolerance.
Byla vždycky trochu zvláštní a těžko předvídatelná.
Když jí bylo 50 let, dala si píchnout uši a nasadila náušnice.
Když jí bylo 55 let, začala jezdit na mopedu.
Když jí bylo 60, oprášila řidičák a zkoušela jezdit autem.
Pak šla jednoho dne ve věku 69 let k doktorovi a ten jí řekl:
"Vaše cévy nejsou v dobrém stavu. Pokud budete dál kouřit, budou se cévy ucpávat a v extrémním případě vám můžeme časem amputovat nohy."
Na nohách, to ona si vždycky zakládala.
Přišla domů a zapálila si. Naposled.
Od té doby si nezapálila už nikdy a prý to nepostrádá.
Letos jí bude 80.
Četla jsem, že marihuana příznivě působí při některých nemocech vysokého věku. Zdá se, že je nejvyšší čas zasít.

Dovětek: Naše návštěvy dneska sestávají z velké většiny nekuřáků a kuřáci jsou mezi návštěvníky už jen tři.
Dneska je to takhle totiž normální.