Sněženky

Sychravý únor, vlastně už březen, ale vypadá to zatím stejně nevlídně.Jen sněženky se v záhoncích u paneláků vydraly na světlo a působí jako zvláštní připomenutí dávného času. Vzpomínám, jak jsem jako malá, poskakovala po chodnících, které byly dlážděné barevnými kostičkami. Z jakéhosi podivného vnitřního přesvědčení jsem musela chodit jen po jedné barvě a můj dědeček, který mě držel za ruku, to trpělivě snášel a poskakoval vedle mě. Domy byly obložené lešením, šedé a oprýskané a po uctívání Vítězného února nesly pozůstatky výzdoby s agitačními hesly. Říkala jsem jim Mupi mup podle populárního Miru mir, což jsem pochopila až s nástupem ruštiny, když jsem se naučila azbuku a zjistila, že je to Světu mír. Tenkrát jsem vídala babičky v šátcích, které prodávaly malé a křehké kytičky sněženek za korunu. Každý rok a každou zimu jsem je kupovala i když pak stály pět, deset i dvacet a já jsem je nosila mámě i když jsem pak už jako dávno dospělá za ní s tím překvapením jela přes celou Prahu. Těšila jsem se na její radostný údiv a na její stejnou větu:” Ty nikdy nezapomeneš”.

Už roky není trhání sněženek ve volné přírodě dovoleno, ale já už je stejně nemám komu nosit. Chodníky jsou většinou asfaltové a bez kostiček, ale já pořád poskakuju, abych nevstoupila do něčeho, co příšerně smrdí, ač to podle pověry prý neznamená smolný den, ale nosí to peníze. Vítězný únor poněkud upadl v zapomnění a světový mír je křehký jako ty drobné bílé kytičky, které právě kvetou…vím, že nezapomenu.