Holub

Přiletěl k nám holub. Možná nepřiletěl, ale přišel, protože skoro nelítal. Seděl na naší zahradě na chodníčku vedle zaparkovaného auta a tvářil se jako doma.

„Ten už se tu motal včera“, pravil můj muž a dodal, že bude asi poštovní, protože má kroužek. Pohlédla jsem na ptáka a skutečně, měl kroužky na obou nohách. Nebýt kroužků, vypadal úplně obyčejně, běžně, přesně jako ostatní přemnožení šedí holubi, které nesmíme krmit, protože pak všude se*ou. Ovšem holub s kroužky může být i vzácný, možná i drahý, minimálně pro někoho, kdo by ho mohl postrádat. Díky svému neúnavně nenapravitelnému nutkání pomáhat všem potřebným, jsem zahájila pátrací akci ve snaze vrátit ztracené zvířátko domů.

Zavolala jsem na nejbližší stanici Městské policie, ale protože před 9.hodinou asi ještě spinkali, byla jsem rovnou přesměrována na Městský úřad. Paní byla sice ochotná, ale žádný kontakt mi neporadila. Další telefonát mě zavedl do stanice opuštěných zvířat a unavený mužský hlas mi sdělil, že nejsem s takovým požadavkem první, ale že mi nepomůže a vysvětlil, že přijímají pouze divoce žijící zvířata.

„Paní, když nemáte sokola nebo labuť, nemůžu sloužit“.

Hledala jsem dál nějaký svaz chovatelů holubů. Kontaktní čísla dneska už moc nefrčí, všude jsou jen možnosti dopisování, jako když jsem chodila do základky a posílali jsme si psaníčka s drugy ze spřáteleného SSSR. Někde už s vámi mluví jenom lidsky pojmenovaný automat a dialog s virtuální asistentkou nestojí za nic.

Pak jsem se propátrala k pánovi se silným moravským přízvukem.

Po vyslechnutí mé skazky o ubohém holoubkovi vyjádřil přesvědčení, že pokud není opeřenec viditelně zraněný, bude nejspíš hladový a unavený a když si odpočine a nají se, vydá se jistě zpátky domů.

Prý zrovna probíhá jakýsi mezinárodní závod, kdy byly vypuštěny tisíce holubů z celého světa a teď se čeká, až se budou vracet. Doporučil mi holuba chytit a přikrýt lískou od ovoce, dát mu vodu a suchou rýži a po vzoru pohádky o mravenečkovi, bude chlapík jako rys.

Ještě jsem se toho dobrého muže zeptala, jestli mám ptáka opravdu chytit, abych od něj naopak já nechytila třeba ptačí chřipku, ale byla jsem uchlácholena, že prý to u holuba není pravděpodobné. No ovšem, to by přeci nebylo možné realizovat holubí závody.

Přinesla jsem tedy rýži. Pták, momentálně konzumující cosi v záhonku, okamžitě zbystřil a když zaslechl vábivé chrastění zrníček v misce, natáhl krk jako žirafa. Se zájmem se přibližoval a s chutí zobal zrnka, která jsem mu jako Popelka házela na cestičku. Klekla jsem si a důvěřivý nenasyta se pomalu přibližoval. Sice moc nelítal, ale pořád byl rychlejší, než když já běhám. Nakonec jsem ho chytila. Kroužek na noze mi napověděl, že holub je z Polska.

S nadšením jsem s úlovkem vstoupila do chaty. Můj muž, když mě spatřil, v panice si chytil hlavu v oblasti, kde před 40 lety míval vlasy a snažil se mě s ptákem z chaty vypudit. Zachránil nás soused, který nám ochotně zapůjčil přepravní schránku na kočku a pomohl mi holuba umístit do klece s vodou a s rýží.

Holoubka nikterak nerušilo, že je klec od kočky, ale zajímala ho jen rýže. Během krátké chvilky do sebe naházel dávku, která by stačila pro početnou rodinu k obědu. Klec jsem pak umístila na židli na verandu, odkud měl pan Polák výhled do zahrady, byl v bezpečí a brzy sytý ve tvaru koule spokojeně usnul.

Dalších 24 hodin pan Polák střídavě koukal z klece, jedl a spal. Když jsme usoudili, že rýže bylo dost a on by mohl být dostatečně posilněn na cestu, otevřeli jsme dvířka. Pan Polák neochotně vylezl ven a krokem starosty se rozšafně procházel po verandě. Čekali jsme, že frnkne pryč, ale kdepak. Buď byl moc těžký, nebo zaměřoval směr. Při rozvážné chůzi si propočítával souřadnice a pojednou zamával křídly a nabral směr do Polska.

S hřejivým pocitem jsme doufali, že ho nic zlého nepotká a v pořádku se vrátí domů.

Druhý den ráno jsem vyšla před chatu a holoubek byl na střeše.

„Pan Polák se ti vrátil“, pravil můj muž a já jsem uvažovala, jestli by nebyl opravdu lepší vrabčáček v hrsti. Jak mě pták zaregistroval, slétl na cestičku, právě tam, kde byl před dvěma dny lapen.

Šla jsem znovu pro rýži a už jak jsem s ní chrastila, pan Polák se radoval. Pak vylétl na verandu a hledal na židli klec. Nezbývalo, než znovu požádat sousedy o její zapůjčení. Nasypala jsem dovnitř rýži a jak to pan Polák zmerčil, nahrnul se zcela dobrovolně dovnitř, zpátky do zajetí.

Hodná sousedka nám nabídla, že má známé, kteří chovají holuby a jsou schopni se dopátrat až k majiteli. Jednou si prý k nim přijel pro holuba majitel z Polska. To víte, takový šampion může mít velkou hodnotu.

S naším panem Polákem jsme se tedy odpoledne podruhé rozloučili a sousedka ho ochotně odvezla k těm dobrým lidem, kteří mají doma holubník.

Možná to nebude konec pohádky.

Já už jsem doplnila zásobu rýže, abych byla připravena, kdyby se na střeše objevil náš holoubek. Pan Polák určitě trefí domů. Domů k nám.