Pražákům těm je tu hej

Zkušenost s cestováním pražskou MHD má asi každý, ovšem vsadila bych se, že tak kuriózní jako já, asi málokdo. Já už to tak zkrátka mívám.
Pamatuji si ještě doby, kdy na Václaváku jezdil trolejbus.
Pamatuji si taky doby, kdy na Václaváku jezdily tramvaje, do kterých se dalo otevřenými dveřmi naskakovat. Pamatuji si ale i doby, kdy všichni, kteří MHD jezdili, nadávali a nadávali a na rozdíl od toho, jak to chodí dneska, měli proč. Dneska totiž není na denním pořádku skutečnost, že řidič si celé kolečko vynechá, nebo jezdí o nějakých těch x minut dřív, aby měl taky dřív “odježdíno” a mohl “zatáhnout” a jet domů.
Dneska, v době internetu a chytrých mobilů, kdy se čas začal počítat na sekundy a integrovaná doprava je optimálně prokombinovaná hustým pavoukem, je totiž v MHD takový pořádek, že nám to už i cizinci (snad kromě japonských) jenom můžou závidět.

Tohle se stalo někdy v mezidobí mezi chaosem a řádem, dejme tomu kolem roku 2006, kdy oproti očekávání z dob vzniku písně, nebyla naplněna slova katapultovského textu “...až budem pyšní na všechno, co dovedem...”.
Jako každý den jsem se vracela z práce z Bubenče na Jarov. Cesta od domova k firmě trvala městskou dopravou hodinu, plus mínus sedm minut. Autem se dala za nulového nočního provozu zvládnout rekordně za 14 minut, ale v běžném provozu v průměru tak nejméně za třikrát tak dlouho. V té době jsem ještě služebním vozidlem nedisponovala, takže jsem jezdila MHD, což kromě nevšedních zážitků zahrnovalo i poměrně dlouhou, čili užitečnou procházku. Brala jsem to jako daň za luxus pracovat u skvělé americké firmy i jako odměnu zároveň.
Po své 9.5 hodin dlouhé šichtě a s hlavou plnou čísel jsem se jednoho červencového dne vydala z práce domů. Bylo pěkně a já jsem v duchu záviděla těm, kteří si trefili vzít dovolenou mimo období dešťů, což se pro změnu mně většinou dařilo s poměrně velkou úspěšností.
Po obvyklých dvanácti minutách jsem došla na tramvajovou zastávku, přičemž jsem stihla i krátce postát na železničním přejezdu na Hradčanské, kde chodci mají závoru kvůli vlakům. Odtud jsem smutně sledovala, jak odjíždí moje tramvaj. Nic nevídaného, pojede jistě další.
Rozpálená tramvaj číslo 1 se připlazila zhruba po dvaceti minutách a už zvenku bylo vidět, že je dost plná. Zaregistrovala jsem volnější prostor v zadním vozu, takže jsem tam vstoupila za nervózního tútání zavírajících se dveří, protože pan řidič, ve snaze urychlit nástup cestujících, se snažil popohánět nás mačkáním klaksonku a tak nenabírat další zpoždění.
Dveře za mnou zaklaply a já jsem pochopila, proč i tady není narváno. Na sedadle spal bezdomovec, který vypadal jako kdyby vylezl z kanálu a smrděl tak, jako kdyby tam před měsícem i umřel a teď nás přišel strašit. Jeho zápach se mísil s potem mnoha dalších pasažérů. Neurotický řidič s jistě přehřátým mozkem v průběhu první stanice několikrát procinkával překážky, které hrozily způsobit další zdržení. Hned příští zastávku jsem přestoupila do přeplněného prvního vozu, kde to páchlo sice taky, ale nebyla tam už aspoň mrtvola. Na schůdku opřená o dveře jsem si hájila svou těžce vydobytou pozici na jedné noze a tramvaj se po několikerém uzavírání dveří znovu rozjela.
“Crrrrrr, crrrrrr, crrrrrrrrrrrrr, buch,” ozvalo se a tramvaj zastavila nadobro. Po chvilce jsme měli možnost znovu se nadechnout, protože se otevřely všechny dveře a řidič oznámil, že z důvodu dopravní nehody až do jejího vyšetření nemůže pokračovat v jízdě.
Do boku tramvaje bylo vraženo poměrně staré vozidlo s evidentně přestárlou řidičkou, která si naštěstí ve zdraví prohlížela způsobené dílo zkázy. Poznala jsem ji hned. Herečka Antonie Hegerlíková, kterou si budu (a jistě ne sama) vždycky pamatovat ze seriálu Matka, kde ztvárnila hlavní roli a byla nešťastně dosazena jako stárnoucí Naďa Konvalinková, ovšem zhruba o 30 let a 30 kilo větší, než měla hrdinka být, si ani tentokrát nezískala svůj fanklub. Bylo mi jí líto tehdy i nyní.
Vydala jsem se tedy z horní části třídy Milady Horákové směrem dolů na Štrosmajerák, kde se tramvaje křižují, protože naše zdemolovaná tramvaj dokonale zašpuntovala směr mé jízdy a odtud nic přijet nemohlo ani při dobré vůli, kterou beztak nikdo neměl.
Zhruba po další čtvrthodince procházky (naštěstí z kopce) jsem na svých 13-centimetrových podpatcích došla k již druhé stanici a viděla jsem, že je stále ucpáno. Na zastávce jsem měla problém probrat se netrpělivým davem, marně vyhlížejícím soupravu, protože netušili, co se děje. Vzpomněla jsem si na Šimkovu a Grossmannovu povídku, kde si v obdobné situaci “cestující krátili čas sborovým zpěvem”, zatímco tito jen svorně nadávali.
Šla jsem tedy na Vltavskou, odkud bych tušila z jiného směru spoj tramvají minimálně na Palmovku. Sotva jsem se dostala za zatáčku z výhledu, všechno se dalo do pohybu a nahromaděné tramvaje mě úspěšně v hojném počtu a poloprázdné radostně minuly. Protože vracet se nemělo smysl, doklopýtala jsem na další stanici.
Vzhledem k tomu, že všecko odjelo a prázdninový jízdní řád v kombinaci s již večerním provozem se protahoval, počkala jsem si další čtvrthodinku na další tramvaj, která jela mým směrem. Úspěšně jsem se usadila, libujíc si, že si mohu v klidu pohovět a dojedu konečně domů. Vzala jsem mobil a volala domů, že “už” jedu. Nedočkala jsem se valného nadšení, protože vidina zásobovacího člena rodiny ještě nenabývala pro domácí osazenstvo reálné podoby a hladový muž rovná se nevrlý.
Další tři stanice plynuly celkem normálně. Před Libeňským mostem tramvaj na můj vkus příliš dlouho stála.
Asi na světlech, pomyslela jsem si a četla jsem si dál. Po chvíli jsem si uvědomila, že neslyším zvuk motoru. Otevřenými okýnky jsem zaslechla rozhovor. Řidič opět otevřel všechny dveře, aby případní zájemci mohli vystoupit. Nechtěla jsem se k nim přiřadit, protože domů jsem to měla ještě hodně daleko a jiný spoj nebyl reálný - prostě koleje.
Vyhlédla jsem ven a nevěřila jsem svým očím.
Na kolejích stála loď.
Kdyby tam byl raketoplán, asi bych se nedivila víc.
Mladík v kraťasech, který byl řidičem blokujícího vozidla, táhnoucího loď, byl opřený o bok a vzrušeně halekal do telefonu:
“Vole, hoď sebou, já tady zastavil tramvaje”.
Nějaká babička se dotazovala řidiče, co se porouchalo, že to nejede.
Řidič jí trpělivě pověděl, že chlapcům, kteří si vezli loď, došel v autě benzín a oni se snaží sehnat nějakého kamaráda, který by jim přijel s kanystrem paliva.
Usoudila jsem, že se to hned tak nepovede zrealizovat a vzhledem k velikosti lodi jsem vyloučila odtažení. Vydala jsem se tedy na další cestu, tentokrát přes Libeňák na Palmovku a nadávala jsem, že na tohle nemusím mít tramvajenku, ale spíš by se mi hodilo kolo a to zdarma.
Na Palmovku jsem dorazila skoro ve stejnou dobu, jako ta “moje” nešťastná tramvaj. Vlezla jsem tedy znovu dovnitř a řidič hlásil:
“Z důvodu zdržení dochází ke změně trasy a tramvaj nejede na Ohradu, ale otáčí se po Sokolovské zpět do centra. Prosím, použijte dalšího spoje.”
Rezignovaně jsem vystoupila.
Přemítala jsem o tom, jak mnozí lidé z vesniček vysvětlují svou nezaměstnanost tím, že odmítají dojíždět do práce 30 minut do dalšího města. To my tady ve velkoměstě jsme velkorysí: hodina sem, hodina tam, zkrátka “Pražákům, těm je tu hej”.

Domů jsem se dostala zhruba po třech hodinách cestování.
Jezevčičí holky mě radostně vítaly štěkáním a vrtěním ocásků. Můj muž na rozdíl od nich mě přivítal náznakem výčitky v oznámení, že již večeřel.
“Na kolejích byla loď,” pravila jsem na vysvětlenou.
Ten jeho pohled bych vám přála vidět.