Svědek na zabití počesku

Každý se prý nadře podle toho, jak je hloupý. I proto jsme v 80.letech žili ve velmi nabitém pracovním rytmu.
O víkendech budování na chatě v bažinách, domácnost, domácí práce, v noci šití oblečení z laciných látek, pletení svetrů, přes den zaměstnání a já jsem ještě navíc brzy poránu přivydělávala do rodinného rozpočtu jako uklízečka.

Jednoho prosincového dne napadl čerstvý sníh. Dobíhala jsem autobus, který odjížděl z naší spící ulice ve 4.34, abych stihla návaznost prvního ranního metra. Vystoupila jsem na Můstku z vagónu a ještě mátožná nevyspáním jsem se vydala směrem do Rytířské a doleva k Perštýnu, kde jsem pracovala.
Bylo nás tou časnou dobou jen pár zoufalých jednotlivců, kdy každý si šel svou cestou a všichni už jsme se v duchu těšili, až už půjdeme odpoledne z práce domů.

Brzy jsem zaznamenala tiché kroky v křupajícím sněhu za sebou. Nebylo mi to příjemné, tak jsem zrychlila. Kroky zrychlyly také. Zkusmo jsem zpomalila a měla jsem dojem, že ony kroky zpomalily také. Znejistěla jsem a pokračovala svým směrem, těžké mužské kroky stále za mnou. Ostatní chodci se rozptýlili po svých trasách a byli už daleko, zbyla jsem v tichém zasněženém ránu jen já sama a on. Jak čerstvý sníh křupal, bylo slyšet každý krok.
Na úrovni Perlovky jsem se rozhodla k taktickému tahu a na viditelném místě jsem se zastavila. Jako bych se jala zavazovat si botu, zastavila jsem tak, aby on (podezřelý chodec = jistě sadistický násilník a vrah) musel předejít.
Určitě bude lepší nemít ho v zádech, protože pokud bych vešla do uzavřeného pavlačového dvora a on za mnou, asi by mi už nikdo nepomohl. Na bezpečném a přehledném místě jsem tedy nechala postavu předejít před sebe a pomalu jsem se znovu dala do pohybu v přiměřené vzdálenosti za ním.
Bohužel volil mou trasu a šel podloubím kolem "Koček", kam i já jsem směřovala, kde bylo pravděpodobné, že bude pokračovat mírně doprava a ….. ano:
Uhnul doleva do Martinské.
To je ale náhoda - pomyslela jsem si. Sakra!
Zaskočilo mě to.
Teď by měl minout vstup do našeho areálu a dál procházet uličkou. Opatrně jsem jej pozorovala. Ale on si to namířil rovnou k bráně do mého dvora.
To není možné, ten mě asi odsledoval už někdy dřív. Ve dvoře kromě Kancelářských strojů, kam jsem směřovala a zlatnické firmy nesídlil nikdo jiný. A že by to byl nějaký pobuda.... vždyť močit mohl kdekoliv, tak proč jde právě sem?
Šel rovnou přes celý dvůr k jedinému vchodu do budovy, jakoby najisto. Potichu jsem se kradla za ním s bezpečným odstupem 15 metrů. Byli jsme v uzavřeném dvoře sami - jen ticho sníh a tma, kterou protínaly chabé paprsky pouličních lamp. Můj strach byl snad i slyšet. Musel o mně dobře vědět.
Uhnul nečekaně kolem dveří, které nesmyslně minul a šel doprava do slepé uličky dvora. Zazmatkovala jsem. Jediná šance, než se vrátí a půjde rovnou ke mně, je vběhnout do bezpečí do domu, rychle do poschodí a ukrýt se rovnou za dveře pracoviště - teď, nebo nikdy.
Rozběhla jsem se ze všech sil do dveří rychlostí, kterou bych předběhla i Zátopka s Kratochvílovou. Periferně jsem zahlédla, jak se otáčí zpět a vykračuje směrem ke vchodu za mnou. Vrazila jsem dovnitř a vybíhala jsem schody po dvou. Slyšela jsem ho za sebou, jak neomylně vešel do domu .. …. a za mnou. Funěl do schodů pár kroků po mně. Běžela jsem chodbou a v letu rozechvělou rukou nahmatala klíče. Rychle jsem zarazila klíč do zámku a odemkla, ale kroky už byly nebezpečně blízko. Vletěla jsem dovnitř jak smyslů zbavená.
Honem zavřít!
Přibouchla jsem dveře a snažila se rychle trefit z mé strany klíčem do dírky a zamknout se, protože i z jeho vnější strany byla bohužel klika. Stála jsem na prosklené pavlači, snažíce se popadnout dech a zahlédla ho již u dveří, které nás jen chabě dělily.
Otočila jsem klíčem v poslední vteřině a těsně poté jsem viděla kliku, jak klesla dolů, když za ni z druhé strany zabral.....ale už zbytečně.
Byla jsem zamčena v bezpečí a ve tmě uzavřeného, momentálně opuštěného objektu. Klepala jsem se jako osika a vzpomínala na všechny ty detektivky s hlavní hrdinkou, zoufale prchající tmou tichého domu před úchylným vrahem.
Nechala jsem ho za zamčenými dveřmi a vpotácela jsem se do svého kanclu, abych si oblékla svůj uklízečský mundůr. Pomalu jsem se pokoušela uklidnit. Srdce přestávalo šíleně bušit a nabíhalo na běžný rytmus. Nohy se mi klepaly a ruce se jen pomalu začínaly znovu prokrvovat.
Chvíli ještě trvalo, než jsem se vzpamatovala.

Tak a teď hurá do práce. Na úklid jsem měla ještě hodinu a půl, než začnou chodit lidi. Vyšla jsem chodbičkou na pavlač a ...........krve by se ve mně nedořezal!
Stál proti mně.
Nechápala jsem. Zařvala jsem hrůzou tak mocně, že se historický objekt musel zachvět a všechny krysy v podzemí ranila mrtvice.
"Dobrý den. Já jsem váš nový topič," pravil úchylný vrah.
Ano, bylo přeci prvního a čerstvý zaměstnanec v labyrintu dvora zkrátka zabloudil.
Proč nás o jeho nástupu nikdo neinformoval, nebylo v ten moment důležité….