Jednoduchá matematika úvodem



Napadlo vás, kolik lidí člověk ve svém životě potká, na které nezapomene, kolik jich pozná a kolik jich vlastně je “s námi”?

1. Příbuzných, kamarádů, ve školce spolužáčků, učitelek, ve škole, na střední, na dalších školách a školeních, sousedů, doktorů, řemeslníků, prodavačů, politiků, herců, zpěváků....ne, to už je moc, tudy cesta nevede, zredukujeme.


2. Zkusme si ohdadnout třeba jen počet těch, které známe osobně a celými jmény a které si budeme vždycky pamatovat a kteří nezapomenou ani na nás. Začněte u rodiny, u příbuzenstva, přičtěte kamarády z dětství i z dospělosti, pedagogy, minulé a současné kolegy, partnery a lásky, blízké sousedy, přátele dětí i rodičů....tak taky ne.


3. Vezměme tedy jen ty nejmilejší plus nejbližší rodinu, s kterou jste ve styku (a ne ty, co s nimi už leta nemluvíte), přátele, které aspoň pravidelně vídáte (jako u oblečení, co nevezmete rok, má se vyhodit), spolupracovníky......dost, je to pořád vysoká matematika.


4. Rodiče, prarodiče, sourozenci, děti, partneři,
rodiče, prarodiče, sourozenci, děti partnerů,
kamarád, kamarádka, kolega....ne, to není svatební seznam!

5. Tak zkusme dotazník: manžel/ka + děti + zaměstnavatel + osoba blízká............. nehodící se škrtněte.

6. Já.

A ten, co zůstal, je s vámi napořád, myslí to s vámi nejlíp a vždycky pro vás udělá nejvíc.
Tak si ho považujte.


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Krajové speciality

Jiný kraj, jiný mrav. Význam tohoto rčení jsem začala vnímat jako šestiletá po seznámení s folklórem obce, kde rodiče v 70.letech zakoupili chalupu. Vznikaly pro mne nové situace, na které jsem z Prahy nebyla zvyklá. Řečí jsme sice mluvili stejnou, ale musela jsem si osvojit pár drobných výrazových rozdílů. Například když mi domorodé děti vyprávěly, že v konzumu prodávají věci, které u nás nejsou. Kromě rozlévaného mléka do bandasky se tam občas prý dala pořídit velká dobrota, nazvaná nanukový dort. Strašně jsem se těšila, až tento div uvidím na vlastní oči, protože jsem ve své dětské fantazii měla představu dortu, který bude poskládán z mnoha malých a velkých nanučků. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pak viděla jenom obyčejný polárkový dort – a zcela bez nanuků. Pak mě ještě zarazilo, když jsem si počátkem léta přišla s kamarády hrát v trenýrkách a v tričku, že mi jejich tatínek řekl, že jsem se "vynahatila". Při mé chorobné stydlivosti jsem se v tu chvíli málem propadl...
Další informace

Trofeje

Asi to tak bylo vždycky, ale asi ne tak masívně. Praktiky obchodníků, prodejců, ale i velkých firem, snažících se nějakou částku ode mne vydolovat. Občas si připadám jako lovená zvěř, když jsou na mě pořádány hony, přesto se snažím být stále slušná a zdvořilá, ale důsledně odmítat. Poprvé jsem se cítila jako trofej někdy v 90.letech. Šla jsem po ulici a oslovila mě velmi slušná žena tmavší pleti, která se snažila mi podstrčit údajně zlatý prsten, který jsem prý ztratila a pokoušela se ze mě vyloudit nějaké peníze. Po pár měsících mi podobně vypadající prsten chtěla jiná žena prodat ve snaze, dostat se ze svízelné situace, protože naléhavě potřebovala hotovost. Báchorky s prstenem jsem vyslechla pak ještě mnohokrát, opředené různými rádoby důvěryhodnými historkami. Při několikerém opakování už jsem jejich aktéry upozorňovala, že ten příběh už znám, protože mi to za ně už bylo i trapné, což na ně poměrně rychle zapůsobilo a šli si kvapně hledat novou oběť. Jednou jsem si dokonce trouf...
Další informace

Yetinky aneb jezevčíků až po krk

Obrázek
Život píše neuvěřitelné příhody. Někdy si připadám jako pan skladatel, představovaný Luďkem Sobotou z filmu Jen ho nechte, ať se bojí, který vyplodil dílko vždy po nějakém traumatickém zážitku. Zvláštní spouštěč múzy po prožitém stresu. Já vím, vlastně všecko asi už někdo prožil, ale není toho nějak nad limit na jednu blondýnu a ještě k tomu chemickou? Je to 23 dní ode dne, kdy jsme se rozloučili s naší jezevčí drsňačkou. Kdo míval pejsky, ví, že překonat trauma z téhle ztráty, je velmi obtížné. Pokud máte v rodině těžce nervově nemocného člověka, slovo obtížné je velice nedostačující. Jediným řešením bylo, najít náhradu co nejdříve a ještě si vsugerovat myšlenku, že reinkarnace je úplně samozřejmá. Naše Yetinka byla originál, byla vážně drsná (tedy chováním) a s nikým se nemazlila – samozřejmě kromě nás a těch nejbližších. Všechny pejsky od první do poslední chvíle chtěla překousnout a kdo by se jí dotkl, riskoval přinejmenším ztrátu prstů. Připouštím, že mužův argument, že nám ji ...
Další informace