Retro kontra neretro

Dnes je už zaběhlým zvykem užívat si prázdnin či zahraničních dovolených
u moře, ovšem v době mého dětství to bylo pouze vysokým luxusem, který zdaleka každému nebyl dopřán.
Tehdy děti jezdívaly na tábory, k babičkám a tetičkám na venkov, anebo s rodiči na chaty a chalupy do českých vísek.

Když mi táhlo na patnáct let, rodiče se konečně usnesli, že by bylo především pro tříletou sestru vhodné, aby viděla moře a tak bylo rozhodnuto, že vyrazíme do NDR. Otec rodiny měl otěže pevně v ruku, takže vše dokonale naplánoval a zorganizoval. Byl znám svou precizností, praktičností, důkladností a rozvahou, takže vyrazit s ním na pustý ostrov by bylo skoro podobné jako vyrazit s cestovkou do Karibiku, protože by zcela jistě nikdo a ničím nestrádal.
Naplnili jsme luxusní vozidlo Škodu 100 vším potřebným a na noc jsme vyrazili, abychom ráno byli na místě. Písečné pláže obklopené borovicovými lesy nám otevřely výhled na moře, které bylo plné medúz a ledové asi jako český rybník v únoru. Slunce se tvářilo, že v této části světa snad nikdy nevychází a vítr nepříjemně foukal, takže jsme se okamžitě dovtípili, proč jsou pláže poseté podivnými budkami, ve kterých by se případně dalo slunit a neumrznout přitom.
Poté, co jsme zkusili, že voda je skutečně slaná, jsme se vypravili ubytovat. Bydleli jsme na sídlišti ve městě Stralsund v klasickém panelákovém bytě u rodiny, která tam normálně pobývala. Byl to běžný způsob podnikání, kdy rodina sdílela jednu místnost a příslušenství, případně kuchyň společně
s rekreanty. Domácí nás celkem mile přivítali a seznámili nás s chodem domácnosti. Pak jsme nedočkavě vyrazili k vodě, protože kupodivu se objevilo slunce, jako kdyby si najednou vzpomnělo, že je červenec.
Protože byl čas oběda, otec zavelel, že ještě půjdeme na jídlo, takže jsme poměrně dlouho pochodovali ve snaze najít restauraci, která by nebyla nedobytně obsazena. Když se nám konečně zdařilo, zařadili jsme se do dlouhé fronty, připomínající školní jídelnu a po trpělivém vyčkání jsme vyfasovali kuře s rýží a s béžovkou. Poté jsme se natěšeně přesunuli k vodě, kde jsme se připojili k ostatním otužilcům, abychom mohli po návratu pyšně tvrdit, že jsme taky byli u moře. Další prázdniny a další dovolené už byly v duchu chalupaření a chataření a produktivního budování, aniž bych pociťovala, že něco postrádám.

Můj druhý pobyt u moře jsem zažila o dvacet let později s mým mužem a synem, kterému tou dobou už rovněž táhlo na patnáct. Už byl zcela jiný režim, jiné možnosti, jiná měna, zkrátka všecko bylo naprosto jinak. Vybrali jsme výhodný letecký zájezd do Tuniska a vzali jsme s sebou i mou čerstvě ovdovělou matku a pár našich bezdětných starších známých, kteří však měli s dovolenými spoustu zkušeností.
Pokud má rčení nebe a dudy vystihnout dokonalý kontrast, je to právě při porovnání těchto dvou zájezdů. Nezhýčkáni pobyty v jiných přímořských letoviscích, zírali jsme na tu krásu a nenechali se otrávit ani vlezlými domorodci, snažícími se nám vnutit svoje pofidérní zboží. Na sklonku září, kdy už jsme byli zvyklí utápět se v depresi z toho, že léto je definitivně pryč, jsme se ocitli v nejparnějším vedru, zaliti sluncem a obklopeni nádhernými rostlinami, krásnou zahradou s pohádkovým palácem a s výhledem na čistou písečnou pláž, kterou omývaly teplé vlny.
Ráno jsme v obavách před infekcí svorně desinfikovali lihovinou a v průběhu dne jsme si užívali nádhery, která se nám skýtala - tepla, slunce a moře, aniž bychom se zabývali tím, že na pláži se kradlo, nepodával se alkohol a jídlo nebylo moc dobré, zkrátka, že kyselo nebylo dost kyselé. Odjížděli jsme dokonale uspokojeni a plni nezapomenutelných vzpomínek na hotel Šeherezáda, jako ze skutečných pohádek tisíce a jedné noci.

Tehdy se zkrátka jednoduše potvrdilo, že když jde člověk pozvolna odspoda, těší se z každého krůčku, o který se dostal výš. A tak to v životě většinou platí ve všem.