Tváří v tvář
Vybavuji si první branné cvičení na základce. Napřed nám ohebným měřítkem změřili obličej od podbradku mezi oči. Předmět to byl praktický, takže ani velké nosy (nás některých) nepřekážely. V té době, pravda, ještě tak velké nebyly. Většina žáků si poslechla stejnou číslici, jen malé výjimky měly od normy odchylku. Románek, který pořád neuměl písmenka, měl hlavičku o číslo menší a Evička, která nás převyšovala a už měla trochu prsa, což jsme jí tehdy, my - holky, ještě opravdu nezáviděly, potřebovala masku o číslo větší. Pak nám služba plynové masky příslušných rozměrů rozdala. Dostali jsme gumovou smrdutou věc s chobotem v khaki barvě a vatičkou jsme jí šmudlali prosklená očička i tváře zevnitř. Pak jsme vsunuli ručičky mezi pásky a slušivou masku jsme si nasadili na hlavičky. Třída chobotnatců hučela a dělala na sebe posuňky a najednou školní rozhlas zachrchlal a vážená paní soudružka ředitelka vzrušeným tónem zavelela, abychom se seřadili do tvarů a V TICHOSTI se postupně přesunovali do podzemních prostorných chodeb. Paní soudružka učitelka se tvářila vážně a špitla, že je chemický poplach a v zájmu zachování našich živůtků se musíme urychleně schovat do úkrytu. Sama masku neměla, takže jsme měli strach, aby se jí něco nestalo. Dobře jsme si pamatovali válečný film, který jsme nedávno shlédli, kde byly hrůzy války naturalisticky zobrazené. Nechápali jsme, že je toto cvičení s choboty jenom "jako" a žádná nebezpečná válka se nekoná.
Kdepak je mojí masce asi dneska konec?! Kam se asi poděla? Zpuchřela, nebo posloužila v rozvojové zemi k dalšímu výcviku? Nebo stále někde zeje?
V následujících letech jsme už věděli, že masku má někde-kdesi každý občan socialistické vlasti a ta nás ochrání před kapitalistickými chemickými zbraněmi. Cvičení branné pohotovosti bývalo vždy vítaným rozptýlením od vyučování. Jako dorostenci jsme si z toho dělali legraci, přestože jsme tušili, že pokud by takové zbraně byly použity, nebyl by nejspíš čas si masky vůbec najít a rozdat a bylo by hotovo.
Uplynulo několik desetiletí.
Objevily se islámské ženy se zahalenými tvářemi a my, kteří jsme poněkud poznamenáni vzpomínkou na 11.září roku jedna, cítíme se v jejich společnosti jaksi nesví. Na zahraniční dovolené opouštíme společný bazén, pokud se do něj nahrne takto zahalená skupinka pravděpodobně žen v temných hadrech pouze s otvory na oči. Potajmu sledujeme, jestli jejich namočené hábity nepouští do vody tmavou barvu, zatímco zakuklené promáčené bytosti radostně dovádějí s hlučnými dětičkami, jako by nic, jako kdyby měly bikinky. Plují si teplou vodou a snaží se potopit nafouklé hadrové balóny, které střídavě vyplouvají kolem jejich domnělých a úzkostlivě ukrytých těl. Jiná kultura pravděpodobně spojila radost z čvachtání s nepříjemnou povinností praní a prakticky tak vykonávají obojí v jednom. Vylézají z vody s táhnoucím se těžkým oděvem a zanechávají za sebou mohutné louže po celém povrchu společných teras až do budovy hotelu, kde temné postavy za halasného vřeštění neposedného potomstva mizí.
Kdepak je mojí masce asi dneska konec?! Kam se asi poděla? Zpuchřela, nebo posloužila v rozvojové zemi k dalšímu výcviku? Nebo stále někde zeje?
V následujících letech jsme už věděli, že masku má někde-kdesi každý občan socialistické vlasti a ta nás ochrání před kapitalistickými chemickými zbraněmi. Cvičení branné pohotovosti bývalo vždy vítaným rozptýlením od vyučování. Jako dorostenci jsme si z toho dělali legraci, přestože jsme tušili, že pokud by takové zbraně byly použity, nebyl by nejspíš čas si masky vůbec najít a rozdat a bylo by hotovo.
Uplynulo několik desetiletí.
Objevily se islámské ženy se zahalenými tvářemi a my, kteří jsme poněkud poznamenáni vzpomínkou na 11.září roku jedna, cítíme se v jejich společnosti jaksi nesví. Na zahraniční dovolené opouštíme společný bazén, pokud se do něj nahrne takto zahalená skupinka pravděpodobně žen v temných hadrech pouze s otvory na oči. Potajmu sledujeme, jestli jejich namočené hábity nepouští do vody tmavou barvu, zatímco zakuklené promáčené bytosti radostně dovádějí s hlučnými dětičkami, jako by nic, jako kdyby měly bikinky. Plují si teplou vodou a snaží se potopit nafouklé hadrové balóny, které střídavě vyplouvají kolem jejich domnělých a úzkostlivě ukrytých těl. Jiná kultura pravděpodobně spojila radost z čvachtání s nepříjemnou povinností praní a prakticky tak vykonávají obojí v jednom. Vylézají z vody s táhnoucím se těžkým oděvem a zanechávají za sebou mohutné louže po celém povrchu společných teras až do budovy hotelu, kde temné postavy za halasného vřeštění neposedného potomstva mizí.
Dalším střihem času jsme v současné realitě.
Tváře si halíme do roušek a šátků, oči ukrýváme za brýle. Činíme tak všichni bez rozdílu, vyjma některých kuřáků, kteří zarytě tvrdí, že tak činit musí.
Ostýcháme se dotknout knoflíku výtahu, nákupního vozíku, poštovní zásilky i sami sebe, jeden druhého. Pokladní u benzínky s úlevou odevzdá lupiči tržbu, protože ví, že je dokonale a bezpečně zahalen a má i rukavice. Vyhýbáme se cizím i blízkým osobám, nepodáváme si ruce a zavíráme se doma, kde se každodenní běžný chvat zbrzdil. Šijeme roušky, pečeme housky, čteme dětem pohádky, sami pečujeme o své účesy i nehty, nenakupujeme zbytečnosti, víc spolu mluvíme a trávíme společný čas v rodině tak, jako to kdysi bývalo běžné. Vzpomeneme si na ty, na něž jsme neměli čas a voláme jim. Děkujeme těm, kteří pro nás dělají skoro nemožné a snažíme se neslyšet ty ukřičené, kteří jen nadávají a kritizují a všem berou sílu, protože ještě nechápou, co je důležité, na čem opravdu záleží a co je teď třeba nejvíc. Neposloucháme ani ty, kteří si stěžují na momentálně postrádaný blahobyt a rozptýlení. Strachujeme se o blízké, o staré a o nemocné. Na ulicích nikdo nepospíchá, nekřičí, nestrká se v dopravních prostředcích, silnice nejsou přeplněné nervózními řidiči. Zrychlená doba se přibrzdila a tváří se občas, jako kdyby se chtěla zastavit docela.
Zamýšlíme se nad tím, proč nás cosi donutilo změnit zaběhlé rituály a oželet nepostradatelné věci, bez kterých se náhle docela překvapivě umíme obejít.
Klademe si neobvyklé otázky a v duchu si slibujeme, že jestli se to přežene a nevezme nás to s sebou, budeme už od teď spoustu věcí dělat jinak, jako kdybychom si tak kupovali odpustky.
My čekali jsme jaro a zatím přišel divný čas. Čas překvapivý, který nikdo nečekal a nikdo si nepřál.
Všichni se těšíme, až to jednou bude za námi a zase budeme docela obyčejně žít, volně dýchat a nastavovat úplně odhalené tváře ke slunci.....a jeden ke druhému.
Tváře si halíme do roušek a šátků, oči ukrýváme za brýle. Činíme tak všichni bez rozdílu, vyjma některých kuřáků, kteří zarytě tvrdí, že tak činit musí.
Ostýcháme se dotknout knoflíku výtahu, nákupního vozíku, poštovní zásilky i sami sebe, jeden druhého. Pokladní u benzínky s úlevou odevzdá lupiči tržbu, protože ví, že je dokonale a bezpečně zahalen a má i rukavice. Vyhýbáme se cizím i blízkým osobám, nepodáváme si ruce a zavíráme se doma, kde se každodenní běžný chvat zbrzdil. Šijeme roušky, pečeme housky, čteme dětem pohádky, sami pečujeme o své účesy i nehty, nenakupujeme zbytečnosti, víc spolu mluvíme a trávíme společný čas v rodině tak, jako to kdysi bývalo běžné. Vzpomeneme si na ty, na něž jsme neměli čas a voláme jim. Děkujeme těm, kteří pro nás dělají skoro nemožné a snažíme se neslyšet ty ukřičené, kteří jen nadávají a kritizují a všem berou sílu, protože ještě nechápou, co je důležité, na čem opravdu záleží a co je teď třeba nejvíc. Neposloucháme ani ty, kteří si stěžují na momentálně postrádaný blahobyt a rozptýlení. Strachujeme se o blízké, o staré a o nemocné. Na ulicích nikdo nepospíchá, nekřičí, nestrká se v dopravních prostředcích, silnice nejsou přeplněné nervózními řidiči. Zrychlená doba se přibrzdila a tváří se občas, jako kdyby se chtěla zastavit docela.
Zamýšlíme se nad tím, proč nás cosi donutilo změnit zaběhlé rituály a oželet nepostradatelné věci, bez kterých se náhle docela překvapivě umíme obejít.
Klademe si neobvyklé otázky a v duchu si slibujeme, že jestli se to přežene a nevezme nás to s sebou, budeme už od teď spoustu věcí dělat jinak, jako kdybychom si tak kupovali odpustky.
My čekali jsme jaro a zatím přišel divný čas. Čas překvapivý, který nikdo nečekal a nikdo si nepřál.
Všichni se těšíme, až to jednou bude za námi a zase budeme docela obyčejně žít, volně dýchat a nastavovat úplně odhalené tváře ke slunci.....a jeden ke druhému.
Komentáře
Okomentovat