Panelstory

Od svých šesti let žiji v paneláku.
Pokud je hnusné počasí, bývá mi tam obvykle moc dobře. Asi jsem měla štěstí na sousedy, protože jsem soužitím s mnoha lidmi pod jednou střechou nikdy netrpěla. Fakt je, že si skoro nikoho nepamatuju a mám ten defekt od dětství. Když jdu s mužem a někoho pozdraví, pozdravím také a pak se tiše ptám, kdo to byl, abych se vzápětí dozvěděla, že soused, který bydlí vedle nás již spoustu let.
Moje první panelákové bydlení jsem zahájila s rodiči na středně velkém, ale příjemném sídlišti, kde nespornou výhodou bylo, že jsem to od dveří bytu ke dveřím školy, měla asi dvě minuty.
Sousedé byli převážně samí "študovaní" lidé ve věku rodičů a byli vesměs staromilsky slušní, takže mě hladili po vláskách a chválili, jaká jsem veliká.
Když jsem se vdala, přesunuli se jsme s mužem a se synem rovněž do paneláku. Byt byl sice malinký, s velkým balkónem a na malém sídlišti, ale bylo tam tak příjemně, že jsem si myslela, že už nikdy nebudu bydlet jinde. Sousedé se dost střídali, protože dům měl hodně bytových jednotek a protože byly opravdu malinké, postupně se s přibývajícími dětmi, odstěhovávali do větších bytů jinam. Nepříjemný soused byl pouze jeden psychopatický mladík, který nezdravil, nevraživě koukal a škodil. Jak jsme nechali boty za dveřmi, byť jen na minutku, stihl je čiperně a definitivně uschovat. Když potkal někoho slabšího, ženu nebo důchodce, vyhrožoval. Pomalovával a poplivával auta, schválně nechával otevřené dveře od domu, páčil zámky od sklepa a vykrádal sklepní kóje. Jedna psychicky labilní sousedka se kvůli jeho vyhrožování dokonce zhroutila a odstěhovala se pryč. Někdy jsme pocítili náznak ohrožení, když jsme si uvědomili, že tenhle blázen má zapalovač a je všeho schopný, ale přesto jsme se v našem bytě cítili moc dobře a vydrželi jsme tam třicet roků. Kdyby nás okolnosti nedonutily, byli bychom tam dodnes.
V paneláku však kromě podivínských sousedů lze potkat ještě řadu spolubydlících, kteří jsou opravdu nezvaní. Jsou to nevítaní hosté, kterých se jen tak nedá zbavit a na které je potřeba pozvat odbornou desinsekční službu. Mohou k vám přijít zcela neočekávaně a někteří z nich chtějí s vámi zůstat navždy. Není důležité, zda žijete v čistotě, máte čisté svědomí, či zda vaši sousedé mají čisté ruce. Přilnou k vám a neptají se, co vy na to. 

Tropičtí mravenci u nás byli jako první. Byli tak malincí, že kdyby jich nebyly tisíce a nelezli by do jídla, nepovažovala bych soužití s nimi za velkou katastrofu. Někdo si je zřejmě přivezl ze zahraniční dovolené v teplých krajích a mravenečci se v ukázněných řadách brzy rozprostřeli hustou sítí komunikací po celém domě. Vzorně dodržovali své dopravní předpisy a jezdili jen po svých dálnicích a to zcela bez nehod a bez troubení. Byli tiší a nenápadní tak, že starší krátkozrací lidé s nimi utvořili tak nenásilnou symbiózu, že se dušovali, že u nich doma mravenečci ani nejsou. Jednou jsem na lavičce upozornila starší sousedku na to, že rohlík není makový, ale je plný mravenečků, ale měla jsem dojem, že mi babička stejně neuvěřila, tak dobré vztahy spolu měli. Po nastražení návnad se nám pak tropičtí mravenci poměrně rychle a opravdu tiše vytratili.
Švábi, to už byl jiný level. Vzhledem k mé fóbii ze všeho, co má víc než čtyři nohy, jsem z nich skutečně radost neměla. V noci jsem s výkřiky rozsvěcela světlo a budila jsem muže, aby mi chodil dělat předskokana na toaletu. Jak jsem nějakého švába spatřila, za nepříčetného jekotu jsem se ho snažila botou co nejrychleji praštit, protože se vždycky velmi rychle uháněl schovat. Představa, že jich několik s námi sdílí byt, byla pro mě nesnesitelná a skutečnost, že v Austrálii jsou mnohonásobně větší kusy, mě ubezpečila v tom, že tam mě nikdy neuvidí. Pochopila jsem, že rusové se jim neříká kvůli rusé barvě, ale kvůli jejich nevystěhovatelnosti. Zásah desinsekční jednotky se musel několikrát opakovat, než jsme tyto rusy vyhnali. Zlatej Kocáb.


Třetí nepřítel byl nejzákeřnější. Že se dočkáme i štěnic, bych si nikdy nepomyslela. Když se na nástěnce objevilo oznámení, měla jsem pocit, že to se nás nemůže týkat, u nás doma je přeci čisto. Sousedka na patře, která však byla rovněž čistotná, se začala prapodivně stranit a pak nás na schůzi seznámili s tím, že i u nich doma již je plno. Jejich byt byl však hned vedle nás.
Po několika měsících od zmíněné domovní schůze jsem odjela na služební cestu a večer jsem si oblékla tričko s výstřihem a zhrozila jsem se. Vzadu na krku a na rukách jsem měla rudé svědivé fleky. Vypadalo to jako alergie a kolegyně mě ujistila, že nikde není vidět žádný kousanec, že to určitě alergie bude. Po příjezdu domů jsem s lupou prohledala všechny záhyby na lůžku, rozšroubovali jsme postel na prvočinitele, vyjmuli jsme i lamely, vyhodili jsme polštáře, vyvařili ložní prádlo a vyprali jsme peřiny. Nikde nic, žádná havěť, všude čisto.
Vyhodila jsem kosmetiku.
Alergie neustupovala.
Navštívila jsem lékařku, která mě prohlédla, vyslechla, pokývala hlavou jak stará moudrá makovice a alergii rovněž nevyloučila. Můj muž, který spal vedle mě, neměl nic a já jsem se pořád drbala, jako kdybych měla svrab.
Uplynulo několik dalších týdnů a začala jsem mít nepříjemné podezření, že to možná přeci jen alergie nebude. Vyměnila jsem prací prášek a přestala jsem používat aviváž. Sousedka mě ujistila, že štěnice jdou jen na holky a oznámila mi, že už začala brát antidepresiva. Nastudovala jsem informace na internetu. Znovu jsem donutila muže, aby rozebral obě postele, posunuli jsme nábytek, strhli jsme tapety. Nic. Drbala jsem se dál, jako totálně zablešený pes. Vyfasovala jsem antialergika a snažila se nespat za volantem. V noci jsem si natahovala budík, abych prováděla kontrolní "šťáru", ale moje lůžko se mnou nikdo neočekávaný nesdílel.
Pak přišel syn. Podíval se na mou alergii a pravil, že rozhodně máme štěnice. U nich v paneláku prý byly kdysi taky a on tehdy viděl stejnou alergii. Rozebrali jsme spolu opět vše, co už mnohokrát. Pak mi konečně svitlo. Požádala jsem ho, aby odstrčil těžké čelo postele, které bylo napresnuté na zeď. To, co jsme uviděli, bylo nechutné. Desítky štěnic pospávaly namačkány na textilu a prakticky se nehýbaly přežráním. Evidentně zde měly ke mně - do jídelny, jen kousek, ač musely překonávat obranný val v podobě mého ležícího muže, který spával u zdi, což jim viditelně nepřekáželo. Asi jim nechutnal.
Postel jsme ihned odnesli ven, do bezpečné vzdálenosti k lesu a večer jsme ji diskrétně odvezli do sběrného dvora. Vyházeli jsme znovu peřiny a lůžkoviny. Všechno ostatní jsme vyprali a alergie byla konečně pryč.
Zašla jsem za sousedkou. Měla v oku tik a odvedla mě do ložnice, protože mi chtěla ukázat skvělou postel, kterou si koupili. Byla opravdu praktická. Měla kovové nožičky a každou nožičku měla ponořenou v lavóru s vodou.
Konec vodníků v Čechách.