Díky, Pipko

Letos by bylo mému dědečkovi 120 let. Když jsem se narodila, byl mlád, jako jsem já teď a já jsem ho svou dětskou optikou viděla jako nesmírně starého člověka. Všecko je relativní. Pamatuju už dost, třeba pražské trolejbusy a tramvaje s klikou a s průvodčím, jezdící od Můstku nahoru na Václavák a tu velkou slávu kolem prvních “jezdících schodů” v podchodu. Pamatuju si na Štědré dny, kdy se sešla celá rozvětvená rodina u jednoho stromku, který pochopitelně přinesl Ježíšek a po nadílce se z peřin vyndala zelená papírová krabice, ve které byl ukrytý polárkový dort. Nikdy nezapomenu na tu lahodnou chuť i na to, že v těch peřinách některé roky zůstal zapomenut.

Tehdy byl pro mě můj Bůh můj dědeček, zvaný Pipka, ani nevím proč, ale ač jsem mu jinak než Pipinko neříkala, statečně a s tolerancí jemu vlastní to snášel. Byl pro mě celé dětství ten nejhodnější, nejmilejší, nejdražší, nejmoudřejší, tvořil mi zázemí, dával pocit bezpečí, předával mi všechna svá moudra, naučil mě číst a psát, ale i spoustu pitomostí. Dokázal mě poučit i rozesmát jako nikdo jiný na světě. Byl doslova pohádkový, nejen proto, že mi četl pohádky s dobrými konci, ale vštěpoval mi laskavost, oddanost rodině a důvěru ve spravedlnost, pospolitost a v dobro, jako kdyby ty zlé věci neexistovaly, což mě zdeformovalo na celý život. Nenaučil mě totiž nenávidět a nenávist chápat. Žila jsem s vědomím, že pokud budu na lidi kolem sebe hodná, budu jako v ochranné bublině, do které se bez mého přičinění a bez důvodu nic zlého nemůže dostat, tak jakápak nenávist.

A dneska je zrovna Mezinárodní den nenávisti. Kdo to mohl vymyslet? Proč ne den proti nenávisti? Jako kdyby bylo co slavit.

Nenávist je zlo, které se tváří, že není a ono se objeví naprosto neočekávaně jako nezvaný host. Vnímáte, vidíte i cítíte, když se kolem vás od někoho rozprostře jako černý mrak. Ten, kdo to zlo na vás vypouští, vypadá, jako zastřený jakýmsi oparem kouře, má najednou ostrou a zkřivenou tvář, zúžené a sevřené rty a pichlavé oči. Kdyby byl jakkoliv krásný, v tu chvíli není hezký ani trošku. Díváte se do těch nenávistných očí a snažíte se zjistit, co se stalo, nebo spíš co se MU stalo, kde se vzal ten přetlak negativní energie, kterou nedokážete produkovat, vracet, vstřebat, ani pochopit. Nerozumíte tomu, kde se to zlo vzalo a proč se musíte účastnit jako nějaký spoluhráč v tenisu, na kterého místo tenisáku letí sprška nejjedovatějšího jedu. Vzniká podivná rovnice nesouladu, nebo jako dětská houpačka na pískovišti pro dva, taková ta tyč, uprostřed podepřená. Na jednom konci sedí nenávist. Skoro leží na sedátku úplně na zemi, jako vzteklá a hodně vypasená holčička, drží se madla, má natažené nohy a zaklání se, aby neustoupila ani o centimetr. Jako kdyby si užívala nějakou vítěznou převahu. Ta, co visí na sedátku na druhém konci ve vzduchu, ze všech sil se snaží neklouzat dopředu a ke zlu a nenávisti dole se nepřiblížit. Zbytečně zkouší aspoň malinko z té výšky klesnout a tu tlustoprdku odlepit od země, ale nemá šanci. Nenávist je příliš těžká. Pokud by se nebohé zoufalce ve vzduchu podařilo tím kolosem pohnout od země, pořádně si namele. Má dáti/Nedal. Tak to chodí a tak to je. Je třeba trpělivě vyčkat, až to tu těžkou holčičku přestane bavit – donekonečna vás tam viset nenechá. Musí pochopit, že se čeká na ni, až ona tu hru dovolí skončit. Možná spadnete, ale ona bude muset ten tlustý zadek ze země odlepit, zvednout se a jít pryč a nedostane ani pochvalu, ani metál. Žádné zadostiučinění z vítězství, protože žádná výhra není. Vítěz je ten, kdo si příště dobře rozmyslí, s kým na houpačku.

Díky, Pipko.