U lavice dítě stálo.....

U lavice dítě stálo,

 z plna hrdla křičelo. 

Bylo to trošku jinak. Asi dvouleté dítko sedělo v dvojkočárku ve frontě vedle pokladního pásu supermarketu a z plna hrdla řvalo. Na druhé pozici sedělo jeho apatické dvojče, které bylo zřejmě hluché, protože jinak si jeho netečnost nelze vysvětlit. Podobně postižená se rovněž jevila býti matka obou dětí, která si nezúčastněně pročítala mobil, aby si ukrátila nudnou chvilku. Jako by se nechumelilo. 

Bože, jak já bych se styděla, napadlo mě. Jak já jsem kdysi nesnášela dlouhé cestování tramvají s kočárkem, kdy jsem svému tehdy malému synkovi celou cestu dělala pimprlové divadýlko - hlavně, aby nevřískal a nerušil ostatní. Okamžitě mi naběhla vzpomínka na mou matku, která jednou podobně se vztekajícího a řvoucího hošíčka, válejícího se po chodníku, jenž kopal a bušil pěstičkami do země, sebrala a vrazila do popelnice. Napadlo mě třeba udělat na chlapečka roztomilé: "Bububu, že si tě odnesu", ale usoudila jsem, že nejbezpečnější je, popadnout svůj nákup a vzít rychle nohy na ramena, protože decibely, které dítě vydávalo, byly jasně za hranicí hygienické normy. 

Dítě vzteky měnilo barvy a vřeštělo tak intenzivně, že se zdálo, že se nepotřebuje ani nadechovat. Rezignovaná pokladní se přes pás na chlapečka podívala a unaveně pronesla:

"Nešlo by to potichoučku?"

Dosud nezúčastněná matka se probrala jako po dávce oživující injekce, v ten moment se odpoutala ze svého virtuálního světa a zkušeně na pokladní vypálila:

"Přestaňte mi vychovávat MOJE děti! To není vaše věc."

Zaskočená pokladní se umírněně pokoušela vysvětlit, že neslyší pípat čtečku, markující nákup.

Suverénní matka si zarputile hájila svou pravdu:

"Jsou to MOJE děti a vychovávat si je budu JÁ sama".

Její přesvědčení bylo tak nezlomné, jaké mohou mít snad jen matky, chránící svá mláďata.

Tolik bych jí toho chtěla říct: O tom, že tu JEJÍ výchovu vidíme i slyšíme. O tom, že její děti budou jednou chodit do školy, budou v pubertě i o tom, jak se dříve s kočárky nesmělo do prodejny. O tom, že budou potkávat učitele, autority, šéfy, že budou mít partnera a žít mezi lidmi....... o kompromisech, které život přináší a o tom, že všemu se poručit nedá, ať chce, nebo nechce.

"Tak to hodně štěstí!"

Řekla jsem směrem k matce, ale přála jsem to hlavně té pokladní a vlastně to bylo určeno nám všem.

Ale bylo to úplně jedno. Přes ten řev mě beztak nikdo neslyšel.