Snář

Odvíjí se další díl nekonečného seriálu snů. Tělo se odpojuje a myšlenky zmateně pobíhají a konstruují nesmyslné a únavně apokalyptické obrazy. Opakující se témata padajícího výtahu, nebrzdícího auta, houpajících se všudypřítomných pavouků na dlouhých a ohrožujících vláknech sítí a hledání soukromí s onou velice potřebnou místnůstkou, která pak zpravidla nemívá dveře ani stěny. Hraje hudba, která je občas příjemná, někdy nekonečně vlezlá a hloupá, třeba jen nějaký útržek podmanivé písně nebo reklamní popěvek, který, když poprvé slýchám, tuším, že mi bude do snů vnucen a monotónně opakován až k zbláznění. Do toho se vměšují lidé, kteří už byli kdysi zapomenuti: spolužáci, kolegové z minulých zaměstnání, dávno ztracení přátelé i ti, které jsem netoužila znovu potkávat. Najednou se někde po dlouhých letech vynoří i ti nejmilejší, kteří už s námi vlastně dávno nejsou, ale já dobře vím, že je to ´jenom jako´, protože ti se nemohou ztratit nikdy. Dědečkové, babičky, nedostižný ingy, kamarádky, moji nejcennější nebožtíci. Vždycky, když je ve svých podivných snech potkávám, vím, že je to tak správně a někdy jim i povím, že jsem neskočila na lež, že nežijí, protože tu prostě JSOU a vždycky budou, bez nich by svět mým světem dál nebyl a nemohl být. Vypadají stejně a budou se mnou pořád, dokud budu dýchat a dokud se mi srdce nadobro nezastaví, protože to pouto mezi námi nedokáže nic zpřetrhat. Potřebuju je tu mít, aby na mě dávali pozor a sledovali tok mého bytí, nad jehož neuvěřitelností určitě často nechápavě vrtí hlavami, protože "to nevymyslíš". Absurdita opravdového životního příběhu je tak nepravděpodobná, že ji nemůžu ani dát do povídek, protože by jim nikdo neuvěřil.

Ani mé sny by se nehodily do snářů – jsou nelogické, chaotické, vesměs nepříjemné. Často při snění už vím, že je to jen sen, že brzy skončí a já se vysvobodím a konečně probudím, už to znám. Někdy si do děje zkouším vložit něco příjemného, dobré konce, splnění nesplnitelných snů, návrat k něčemu krásnému, ale jde to ztuha. Většinou je jasné, že sen si se mnou pohrává podle vůle, kterou nemohu ovlivnit, jako kdybych byla vydána na pospas.

A pak procitám. Otevírám oči a říkám si: "Tak vidíš, byla to blbost".

A začínám myslet na tu svou realitu. Na to, jaká je striktní, nelítostná, nekompromisní a jen docela málo vlídná. Bez příkras, jako když se zvedáte a cosi vám podlamuje nohy, ale znovu zkoušíte vstávat a vždycky potkáte někoho, kdo vám uštědří další, rádoby výchovný políček, který vás ale nevychovává, jen vám zkouší sebrat víru v dobro, protože nejsme v těch pohádkách, kde by zákonitě mělo zvítězit.

Ano, je pravda všecko, co se mi děje, je potřeba dělat další kroky, jít dál, nezůstávat ležet v posteli a mizet v těch pošahaných snech. Jsou věci, které se nezmění, kdybychom sebevíc chtěli. Motivační knihy a příběhy úspěšných lidí jsou většinou nereálné návody a nepravdivé lži, protože jejich štěstí není naše, není ovlivněno vůlí, ani schopnostmi, ale je jen jejich šťastnou chvilkou a souhrou milosrdných náhod, ať už vás facebook přesvědčuje jakkoliv vehementně. Věty "splnil se mi sen, protože jsem si to moc přála" a "stalo se to, protože si to zasloužím" jsou prolhané a nejsou ani univerzálními návody, pokud nevezmete správnou kartu. V životě se nerozděluje Má dáti-Dal podle zásluh, ale je to Černý Petr, občas hodně černý. A když už ho vytáhneme, je třeba jen přijmout fakt, že o to tu běží. Vítězové se asi radují z mušky štěstí, která na ně usedla, ale ten, kdo má tu nechtěnou kartu v ruce, s ní může klidně jít dál, třeba do další hry, kdy se zamíchá a karty se znovu rozdají.

Je to jen hra a kdo má štěstí ve hře,..... znáte to.