V bublině

Zlé zprávy chodí náhle, nečekaně, neohlášeně. Někdy se dají trochu předvídat, ale pokud jsou úplně nejhorší, nikdy se na ně úplně připravit nelze. 

Taková zpráva mě docela polije, jako kdyby na mě celičkou někdo rozprskl bublinu jako obrovské vejce, jež mě pohltilo a obalilo mě skořápkou. Vnější vesmír si plyne dál a to vejce si levituje svým světem s vlastním životem. Mám pocit, že to kolem se mě netýká, běží to tak neobvyklým způsobem, že pokaždé, když se podívám na hodinky, jsem překvapena tím, jak nedokážu stanovit správný odhad času. Jak teď bude dál to i tamto, všecko je jako poprvé, od doby, když. Vše už to bude vždycky jiné, nové, nezvyklé, nikdy už nebude nic stejné. Od malinka přemýšlím, jaké to jednou bude, bojím se toho, děsím, uvědomuji si ztrátu, pomíjivost, smrtelnost, pak najednou je to tu. Studené, strohé, přirozené, ale hlavně již nevratné a nezvratné a definitivní.

V nouzi poznáš přítele, v dobrém i ve zlém. Nejedná se o hmotnou nouzi, tam je zřejmě nejlepším přítelem stát. Jako užitečnou v nouzi se nejeví ani kniha, dokonce ani pes. Co vlastně můžeme za nouzi považovat? Ten stav, ve kterém se může vyskytnout kdokoliv z nás. Pocit, že jste najednou zůstali sami na imaginárním ostrově, který je docela pustý. Taková to byla pěkná a velká rodina, chtělo by se mi skoro až říct, že šťastná. Všichni se na sebe culili, vyměňovali si zdvořilostní fráze, gratulovali si k narozeninám a smáli se spolu. Nebo se jen posmívali? Tu najednou přišla ta rána, které se dá říct třeba i nouze, ale na pojmenování nezáleží. Kdo chce, všímá si a kdo dělá, že nevidí, neslyší a nechápe, má hlavu v písku jako pštros, který je přesvědčen, že ho nikdo nevidí.

Kam se najednou ti všichni poděli?

Pravidlo romantických filmů stanoví, že pokud přijde malér, blízcí se semknou a pomáhají si navzájem tak, jak to dokáže i spousta jednodušších živočišných druhů. Kdepak! Realita je úplně odlišná od romantiky. Pokud totiž přijde opravdový malér, nastává pusto. Liduprázdno. Měsíční krajina bez známek života. Nikde ani prvok, jen vy sami. Občas sice kdosi utrousí, že když budete něco potřebovat, tak je tady, ale když otevřete oči, zjistíte, že TADY jste sami a on je vzdálen tisíce světelných let.

Čas kvapí jako šílený, vy běháte jako křeček v otočném kruhu a nikde nikdo. Potřebujete, aby vám někdo pomáhal a chránil vás, ale to víte, nejsou lidi.

Tak posunujete ten přetěžký kámen do strmého svahu a podkládáte jej, aby se najednou vlivem gravitace zákonů schválnosti nerozběhl a nepřeválcoval vás. Jak ho tak tlačíte nahoru, míjejí vás postavy, sedící v pohodlné vypolstrované lanovce, radostně na vás mávají a rozjařeně volají "Konečně si užívám zaslouženou jízdu". Očekávají, že jim zúčastněně zamáváte zpátky, vy máte ale úplně jiné starosti. Zkoušíte jim zamávat, ale pot vám stéká do očí a už další ruku nemáte. Ten balvan je tolik těžký, obě paže se chvějí námahou a cosi uvnitř vám napovídá, že pokud tu volnou ruku někde najdete, bude mít zdvižený prostředník. Když nemůžeš, přidaj´ ti. Svět je teď dost divné místo a leccos je už jinak.

Přišel čas na upřímnost, milí pokrytci.

Pravda, ta se nenosí, ale když už tak náhle přišla, asi ví proč. Tak do toho! Odstranit ty zbytečné, protože čekat na ně není jako čekat na zázrak. Ten se totiž sem tam objevit může.