Pominuté kouzlo Vánoc

Den po dni ubývá za okny rozsvícených stromečků, výzdoba z ulic už taky zmizela, což značí, že romantická vánoční atmosféra se definitivně vytratila pryč a kouzlo Vánoc pominulo. Vím, že se najde dost lidí, kteří si řeknou ´To je dost´, ale mně je smutno. Kdo má domek, stromeček si prožene kremací kamen nebo krbu, ale na sídlištích mají úklidové čety o povinnost víc. U popelnic se povalují hromady vyhozených stromků. Jsou zubožené, větvičky ohnuté a některé už úplně plešaté bez jehliček.

V pondělí jsem otevřela dveře bytu a vyšla jsem na chodbu, která byla celá posetá jehličím. Usoudila jsem, že stará paní z našeho patra, které zrak neslouží, už se zjevně stromečku zbavila. Při pohledu na schodiště se však ukázalo, že jehličí vede i o patro výš. Aha, pachatel po sobě nezahladil stopy. Pokud nechce být pranýřován, zřejmě po sobě ještě uklidí, protože sedm pater bylo celistvě posetých, jako v podzimním lese. 

V úterý už se na dveřích výtahu v přízemí objevil lehce nervózní vzkaz, slušně vybízející dotyčného viníka k úklidu. Ve středu cedulka stále visela obohacena o několik neslušných dovětků a jehličí se válelo na chodbách dál. Napadlo mě, je-li ten člověk vážně idiot, když po sobě zanechá cestičku až k bytu, jako v pohádce, kdy hloupý Honza trousil cosi z torničky. Aspoň už vím, že tomu pánovi teď budem přezdívat Jehlička, poněvadž jména sousedů si stále nepamatujeme.

Ve čtvrtek přišla uklízečka, všecko smetla a bylo to.

V sobotu jsem musela přijmout fakt, že našemu stromečku v příjemné pokojové teplotě rovněž odzvonilo. Poctivě odstrojený jsme jej připravili na balkon a rozdělili jsme si úlohy – jeden vrhne, druhý odklidí na hromadu k popelnicím. V naší domácnosti je volba poněkud ošidná: blondýna, nebo policajt. Na druhou stranu je výhodou, že od nás nejsou výstupem žádná velká očekávání. Zůstala jsem tedy na balkóně s úmyslem vrhnout a čekala jsem, až se o šest pater pode mnou na trávníku objeví můj sparing partner na odnos.

Stromeček pohledem z výšky do prázdnoty strachy upustil hrst jehliček. Nechtěla jsem trefit ani muže, ani zaparkovaná auta, proto jsem namířila na travnatou plochu vpravo a vši silou jsem stromek jako šíp odhodila. V půlce vzorně uskutečněného letu se vzedmula vichřice a uchvátila stromek, který střelhbitě umístila vlevo do hustých korun porostů. Sledovala jsem malou postavičku, která se marně snažila jehličnan z koruny listnáče t.č. bez listů setřást, ale chybělo jí několik metrů vzrůstu (myslím té malé figurce). Pokud nás někdo sledoval, byli jsme od Pata a Mata k nerozeznání.

Po chvíli marného snažení, doprovázeného směšnými výskoky, to muž vzdal a potupně se zjevil ve dveřích bytu pro koště. Omluvně jsem komentovala svůj nezdařený vrh stromkem v dál. Po chvíli bylo možno spatřit muže velmi zralého věku, šplhajícího do koruny stromů, aby vzápětí nakonec neposlušný stromek zdolal a smetákem srazil. Ozval se potlesk a když jsem se podívala odkud, viděla jsem postavu v sedmém patře – zrovna postavu pana "idiota Jehličky". Teď už jen Jehličky.

Příští rok se k jeho postupu pravděpodobně připojím, ale aspoň chytře pojedu výtahem - prostě blondýna. Rozhodně to však provedu v noci, aby mě nikdo neviděl. Variantu umělého stromku zásadně nepřipustím – co by to bylo za nudné svátky.