Přání

Sedí stará babička v důchoďáku.... (zní to jako vtip, ale nebude, takže pokud nechcete, nečtěte dál) .... a přemýšlí si. Je to babička poměrně moderní, protože než ji do "domova" přestěhovali, měla možnost proniknout za pomoci vnoučat, do tajů internetu a dokonce si nechala založit FB. Je ráda, že to nevzdala a může být ve své starobincové izolaci součástí virtuálního světa, kde to pořád jaksi žije. Když už ji Pánbůh (nebo ten, co to má na starosti) sebral možnost samostatného pohybu a usadil ji na kolečkové křeslo, je ráda, že jí aspoň rozum uchoval a nepřibalil k neduhům stáří ještě nějakého toho Němce. A jak tak sleduje Anežku ze sousedního pokoje, která má Alzheimera v pokročilém stádiu, s vděčností pohladí své galusky. Chápe, že nemůže mít všecko. 

Dnes má babička svátek. Nemá jmeniny ráda a považuje tu národní specialitu za zbytečnost. Srdečné přání na pohlednici už dostává jen od Lady z Brna, jež je jediná přeživší kamarádka při smyslech, která ještě gratuluje poštou. Řada lidí jí k svátku zavolá a přeje jí zdraví. S některými je milé se zase slyšet, ale většinou jsou to ti, kteří s ní telefonují i v jiné dny - lidé, kteří se jí z života neztratili. Některé dokonce občas vídá, když ji přijdou do zařízení navštívit. I SMSková přání má babička docela v oblibě, pokud jsou důvěryhodně upřímná a je-li v nich cosi osobního, pár hezkých slov, o kterých je přesvědčena, že patří právě a jenom jí. Několik vět dokáže potěšit, rozesmát i dojmout a je z nich cítit láska, úcta, vřelost a sounáležitost s těmi, po kterých se jí opravdu stýská. Často si zprávy čte stále dokola a užívá si tu příjemnou energii, kterou vyzařují. Strohé „všecko nejlepší“ vnímá s utajeným dovětkem „už o tobě nechci minimálně další rok slyšet“. „Vše nej“ je vrchol nesnahy věnovat jí chvilku a alespoň se zamyslet. Koneckonců „nej“ může znamenat i nejhorší, proto je lepší taková přání ani nedostávat. Jak smutnými jsou pro ni tato přání-nepřání. Z některých ta neupřímnost jenom čiší. 

Z myšlenek ji vytrhl telefonát od dcery. Dcerunka se vymluvila na spoustu práce (jak jinak) a přislíbila návštěvu na „je jedno kdy“. Beztak nepřijde, že by babičku chtěla vidět, ale zato se dostaví s odpustkem – s bomboškou a s kytkou, aby se neřeklo. Bez nápadu, invence a neosobně se odškrtne ta divná povinnost a nikdo pak nemůže ani pípnout. Jak ráda by s ní babička v klidu poseděla, promluvila, zasmála se, potěšila, ale s někým, kdo svůj čas věnuje raději čemukoliv jinému a vyjmenovává všecky pseudodůvody, které zavinily zaneprázdnění a kterým dcera dává přednost před ní – před vlastní mámou...ať radši nechodí. Však ji pak babička uvidí na FB se sklenkou v ruce, spokojeně se bavící v její společnosti, s lidmi, pro které jí času líto není. Divný fenomén doby, vymlouvat se pořád na čas. Dokud tu jsme, čas přeci máme a je to vše jen otázka priorit. Nikdo vám na rovinu nepoví „s tebou ho ztrácet nebudu“.                                                                                                                                        Při odchodu se dcera babičky určitě zase zeptá, co jí má přinést příště. TEBE, chtělo by se jí zvolat, chci být s tebou, nic víc, nic míň. Je to pořád stejná touha, stejná věta po celý život. Malé dítě, které chce jenom svoji maminku....kamarádky, těšící se na sebe.... milenci, kteří touží jen jeden po druhém a při odloučení vždycky jeden z nich o trošku víc.... milující rodiče, strádající ve chvilkách, kdy se jim jejich děti vzdalují. Chci jen tvůj čas, kousek tvého času, dcerunko, tebe, která jsi pro mě byla celý svět, pro kterou jsem nelitovala ničeho, co jsem kdy opustila a oželela, čeho jsem se zřekla a do které jsem investovala lásku, celé jmění a právě spoustu svého času. Smutně nereálné přání smutně realistického stáří. 

Už je tma. Babička vyjde na balkonek a dívá se na tmavé nebe plné hvězd. Jak nicotná je naše planetka v nekonečném vesmíru, jak malá jsou lidská přání, která budou za nepatrné časové úseky zcela smazána ze světa. Tisíce hvězdiček, které lidstvo sledovalo už tolikrát. Najednou vidí, jak jedna zářící hvězda letí, nakreslí jasnou čáru a padá kamsi do prázdna. Je čas padajících hvězd, kdy každý, snad z pověrčivosti, myslí na své opravdové přání, na přání, které si skutečně ze srdce touží splnit.                 Na zdraví!