Bylo, nebylo, jedno TW

Už jako dítě jsem rok 2000 vnímala jako významný bod na horizontu života a už jako dítě mě děsilo, že v době, kdy do toho roku vstoupím, budu tak příšerně stará, že budu prakticky odepsaná.
Než jsem se nadála, bylo to tady. Skoro bych řekla, že jsem se vlastně ani nestačila pořádně rozkoukat, jak rychle to uteklo. A když už to přišlo, nakonec zas tak nemožně stará jsem si nepřipadala. 

Vstupu do magického roku 2000 předcházel můj osobní vstup do nadnárodní společnosti, jíž jsem se, při její velikosti, stala poměrně bezvýznamným článkem. Měla jsem vcelku rozmanité zkušenosti z předchozích pár zaměstnání, v kterých jsem během více než 15 let získala slušnou praxi. Co všechno uvidím a prožiji zde, jsem v tu chvíli rozhodně neočekávala a ani očekávat nemohla.
Poté, co jsem postupně začala pronikat do systému, tlaku a tempa tohoto kolosu, povzbuzovala jsem se k cíli, který se mi nejevil úplně reálným - vydržet tam alespoň půl roku. Na ředitelství poměrně čerstvé firmy jsem naskočila do docela malinkého kolektivu lidí, kteří si hleděli své práce a já jsem se ze všech sil snažila je přesvědčit, že nejsem úplně k ničemu. Zejména příjemnou šéfku Janu, která ve mě vložila důvěru při mém přijetí, jsem nechtěla zklamat, protože se mi od první chvíle zdála být velice blízkou.
Hned úvodem mě ohromila rozesmátá, zrychlená a lehce střelená slečna, která v sukýnce a těsném tričku vypadala jako typická pionýrka. V průběhu průletu chodbou přibrzdila dupot, představila se jako Lucka a omráčila mě oznámením, že si budeme tykat. Jsem sice ze staré školy a bylo mi jasné, že je o dost let mladší, ale připadalo mi to bezprostředně milé. Než jsem stihla nějak vtipně zareagovat, odpelášila s hlučným klapotem v dál. Když jsme se k tomuto tématu po nějakém čase spolu vrátily, zajíkala se v záchvatech smíchu při zjištění, že když se ona narodila, byla jsem již plnoletá. Koho by to ale nepotěšilo, že?
Mám v povaze věci neodfláknout, proto jsem se s danými úkoly dost krušně mordovala. Těžkopádně jsem zpracovávala doklady, které jsem měla na starost v počítačovém systému, jenž byl sofistikovaný, asi jako stolní kuličkové počítadlo. V polední pauze jsem nad svým salátem odčítala na obrazovce malé blechy číslic, které místo, aby ubývaly, stále se, ty mrchy, rozmnožovaly jako potkaní rodinky v městské kanalizaci. Domů jsem se ploužila až v podvečer a namísto dojmu z dobře vykonané práce, jsem odcházela s pocitem provinění, protože kolegyně byly ještě v plném pracovním nasazení. Pravda, ráno jsem začínala dříve, než ony, ale jejich krvavé oči za brýlemi po příchodu do práce značily, že jim pracovní směna končila nad ránem.
Když jsem si po nějakém dlouhém čase chtěla vzít dovolenou, cítila jsem se jako ten nejhorší parazit, protože to vypadalo, že tohle se tady vůbec nepraktikuje. V duchu jsem se vždycky chlácholila, že jde jen o misky (ne o missky, ale o plast), nejsem přece doktor a nezachraňuji lidské životy, tak bych mohla ubrat na odpovědnosti. Ano, byli jsme do práce hluboce ponořeni a byli jsme Plastic People.
Počátky, jak už to u počátků bývá, byly dost kruté.
To údajně nejkrutější mě však mělo teprve očekávat. Asi tak, jako se straší malé dětičky polednicí, byla jsem stále častěji strašena akcí, zvanou SETKÁNÍ. Jednalo se o dvoudenní festival v Brně s několika stovkami převážně účastnic, který jsme měli organizačně zajistit, včetně pracovního a kulturního programu a dárků. Tato atrakce se konala dvakrát v roce a byla jí věnována nebývalá pozornost. Nebylo mi zřejmé, proč je kolem toho taková bublina, ale teprve po prvním absolvování se mi rozbřesklo.
Počátkem týdne jsme se přesunuli do Brna. Současně s námi se přesunul kamion, který rovněž přistál u našeho hotelu Voroněž a my jsme se převlékli do pracovního a kamion jsme jen tak mimochodem vyložili. Následujících několik dní probíhalo pár aktivit, přičemž většina připomínala pásovou výrobu z Chaplinova filmu Moderní doba. Rozbalili jsme tisíce různých výrobků, které jsme poskládali, úhledně balili, přepočítávali, odpočítávali, popisovali, případně plnili nějakými drobnostmi. Přemisťování produktů z beden do košíků, z košíků do krabic a do tašek, číslování, pojmenovávání, třídění, balení, přenášení sem a tam. Kdyby nás bylo asi milionkrát tolik, byli bychom slušné mraveniště. Od kartonů jsme měli stále pořezané a špinavé ruce, všechny nehty se nám záhy ulámaly a na dlaních jsme měli otlačené mozoly od kompletování a balení jinak velmi krásných výrobků, které jsme v tu chvíli z celé duše nenáviděli.
Dalším bodem v přípravách byl nácvik programu. Kdyby mě můj, tehdy pubertální syn, viděl, jak v sukni husopasky chodím, ruku v ruce s ostatními a pěji píseň dokola Pásla ovečky, pravděpodobně by se mi již nezdařilo pokoušet se na něj aplikovat jakoukoliv další výchovu. Bylo mi trapně, ale zkušenější kolegyně Dana mě ujistila, že můžu být ráda, že jsem u přijímacího pohovoru nemusela předstírat, že jsem žížala, jako to s přehledem musela zvládnout ona. Americká kvalita, pomyslela jsem si a snažila jsem se předstírat, že mi není tak, jak mi právě bylo. Makali jsme každý den od rána do noci a pak jsme to zazdili drinkem, abychom lépe usínali, což v množství dojmů, ale i očekávání nebylo úplně reálné.
Když byl zajištěn zhruba další tisíc detailů ke kompletaci programu, přiblížil se den D, kdy měli dorazit účastníci festivalu.
Po devastačních dnech nebylo tak jednoduché zkultivovat se do přijatelné podoby. Záhy jsem pochopila, že lepší to nebude, takže jsme se s kolegyní odebraly k prezentačnímu pultíku a dychtivě jsme očekávaly první autobus ze střediska, abychom mohly odškrtat účastníky a rozdat osobní kartičky. Autobusy pochopitelně vždy dorazily aspoň po dvou a vyvalily se z nich hlučící a natěšené šiky poradkyň ve zcela nezvladatelných vlnách. I kdyby jezdily po jednom, dámy se mezi sebou při bouřlivém vítání tak promíchaly, že nebylo možné identifikovat vlastně nic a naše chabé pokusy o nastolení řádu se rozplynuly, jak výplata v nákupním centru. Výmluvné výrazy v očích profesionálně netečných pracovníků hotelové recepce za pultíkem, momentálně obklopených neodbytným hroznem příchozích, plných požadavků, nám naznačovaly, že právě vypuklo reálné peklo. Bylo to jako pokoušet se protančit lesem, plným vosích hnízd. Od vstupních dveří se přes hlaholící dav ozýval sborový zpěv a skupina již zaregistrovaných radostně poskočila, že přijeli "Hanáááácííííííííí!!!". Evidentně se slivovičkou. Bylo to slyšet. Naše naděje, že odbavené dámy se odeberou do komnat, se rozplynula, protože se znovu zaintegrovaly do žen nově seskupených. Ale jako náplast na všechny trampoty světa nám bodré selky v krojích vtiskly krabici s bezkonkurenčními domácími koláčky, takže v ten moment (alespoň pro mne) všechny komplikace byly menší. S recepcí se pak doladilo pár nesrovnalostí ohledně ubytování a byl čas, připravit se k vpuštění již naobědvaných dam do sálu, kde na každou na židličce čekalo několik drobných pozorností.
První účastnice počaly zaujímat svá místa na označených sedadlech příslušných středisek. Většinou byly slavnostně oblečené a upravené, bylo vidět, že se jedná o důležitou chvíli. Pár odlišných modelů bych decentně označila jako "poněkud výstřední", ale těšili se všichni v sále.
Honem jsme se v zákulisí převlékli do připravených stejnokrojů a představení začalo nástupem teamu s rytmickou hudbou a s tancem.
Přivítání bylo bouřlivé, poté byly neméně bouřlivě vítány distributorské páry všech zúčastněných středisek. Dámy zářily v exkluzivních modelech a sál hlučel nadšením vždy při vyřčení jména právě toho jejich vůdce. Program podle jednotlivých nacvičených bodů sestával z vyhodnocení a odměňování těch nejlepších ve velkém množství kategorií, byl doprovázen hudbou a prokládán humornými scénkami, zatímco my v zákulisí jsme měli co dělat, abychom stíhali doplňovat zásoby dárků a květin. Scénky bývaly ve veselém duchu s návazností na akce, či produkty a účinkující z našich řad mohli předvést dosud utajené a neobjevené stránky svých osobností. Viděli jsme tančit komisního finančního ředitele ve sporém oděvu neandrtálce i prostorově nepřehlédnutelnou a akusticky nepřeslechnutelnou vedoucí marketingu v něžně rozpustilých šatičkách včelky. Jindy zas dosud autoritativní a vážená kolegyně Eva málem vypustila duši při svižných tanečních kreacích, kompletně oděna do hřejivého plyšového oblečku zeleného medvídka s mohutnou maskou na hlavě. Tolik potlesku a ovací jsem naposledy viděla ještě před revolucí, ale v poněkud jiných situacích a se zcela jinými maskami.
Následovala přestávka s kávou a s dortíky, které byly naaranžovány před vstupem do sálu. Většina účastnic se vyřítila ven tak, že při požárním poplachu by to nezvládla rychleji a po pár minutách byly stoly vymeteny jako po nájezdu hejna hladových sarančat. Všimli jsme si, že některé dámy si nacpaly občerstvení do svých misek a některé nenápadné přímo do kabelky, jiné se jen tiše za ně styděly. My jsme mezitím připravovali další drobnost na židličky a vyřizovali reklamace těch, na které v průběhu první části prý někde něco nezbylo. Po zahájení druhé půlky odpoledne zpravidla bylo okénko pro hosta, který mohl být z vedení firmy ze zahraničí a my jsme se modlili, aby zrovna netrénoval na mistrovství světa ve výřečnosti, protože v případě neplánovaného třičtvrtěhodinového projevu se pak dostal celý program do skluzu. V tu chvíli bylo obtížné udržet pozornost natěšených sedících, ale pro nás to byla možnost k tichému rozjímání. Přemýšlela jsem o tom prazvláštním divadle, plném emocí, objímání, potlesku a lesku a nechávala jsem se unést čirou radostí některých odměněných až k slzám. Obzvláště dojemné bývalo propůjčení vozidel k užívání, protože tam se jednalo o vskutku nádherné ocenění práce těch nejlepších.
Slavnostní večery bývaly někdy velice okázalé a noblesní a někdy tematicky karnevalové, což u ostatních nezúčastněných hotelových hostí vzbuzovalo občas nepředstíraný šok. Vzpomínám na zsinalou německou turistku, která se vypotácela z výtahu v předinfarktovém stavu poté, co z něj nejdřív vykřepčilo hejno obludných čarodějnic, ověšených věrohodně vypadajícími netopýry. Jindy zas starší distinguovaný pár ze severské země na chodbě tančil se stádem čiperných krav. Personál už to znal, takže naše mnohé, zdánlivě nesmyslné požadavky plnil bez mrknutí oka a někdy se rovněž dobře bavil. Jen pravidelné noční hotelové externí pracovnice u baru nevraživě sledovaly, zda jim některé naše krásné dámy, "vystajlované" do oděvu jejich konkurence, nekradou kunčafty.
Slavnostní večeře bývaly servírované na nádherně prostřené stoly, na které jsme opět pro každého přidali dáreček. Jednou, jedinkrát si pamatuji na večeři formou rautu, kdy jednotlivé salónky Bobbycentra byly naplněny pokrmy formou švédských stolů. Tato praxe se neosvědčila, protože některé ženy, chvilku předtím obdarované objemnými mísami, hbitě nahrnuly hotová jídla dovnitř a spěchaly k výtahům, aby mohly jídlo odnést do pokojů. Procházeli jsme tehdy po pár minutách od zahájení, potkávaje tyto dravé bojovnice, kterým vykukovaly pochoutky z nedovřených mís, zatímco ta slušná většina jen roztrpčeně obcházela stoly, zející prázdnotou, s kručícím žaludkem. Jen v posledním sálku jsme našli spokojeného kolegu, který se ládoval ústřicemi, položenými na ledových kuličkách, protože ty zřejmě nebyly náležitě oceněny poživatelnými a nebyl o ně projeven patřičný zájem.
Součástí noci po večeři bývalo vystoupení hosta. Po jmenování Karla Gotta asi nemá smysl zmiňovat ty ostatní, kteří nás rovněž většinou nadchli. Nepochybně i oni od nás odjížděli plni dojmů, protože takové množství vlnících a trsajících žen, které mnohdy překvapily svým spontánním projevem, tanečními kreacemi a nespoutanou radostí a energií, určitě jinde vidět nemohli. Emoce všude tryskaly v mohutných gejzírech a byly notně zalévány vínkem. Korunku nasadila závěrečná diskotéka a veselí ukončila nesmlouvavá večerka, která pro nás znamenala sraz v zákulisí a dokončení příprav, či rychlé dobalení výrobků na ráno.
Po skončení druhého festivalového dne jsme si natírali otlačené nohy, lepili náplasti na puchýře a smáli jsme se k popukání pod vlivem únavy a úlevy z prodělané akce. Zúčastnění muži si po takovém setkání pečlivě otírali brýle, které měli pokryty desítkami zbytků rtěnek, lesků a makeupů. Těšili jsme se domů, ale jak jsme si na sebe v takové intenzitě během soustavy těchto dní zvykli, někde uvnitř byla i lítost, že se musíme rozloučit. Bylo toho všeho nějak moc, moc, moc.

Ale nic v lidském bytí netrvá věčně. Něco se začalo měnit a měnilo se tak zásadně, že se pozvolna rozplynulo a pak už vlastně bylo všecko jinak. Zažila jsem všech sedm ředitelů – sedm statečných na rozviklaných židlích, které byly povážlivě rozhoupány hrozbou jejich okamžitého konce. Od toho zahraničního – bodrého Rolfa, přes velkorysého a optimistického Ondřeje, přátelskou a empatickou "naši mamku i sestru v jednom" Janu, nepředvídatelného a dynamického Michala, jenž nám dopřál neopakovatelnou adrenalinovou euforii z nevšedních zážitků, avantgardní i chladnou a věcnou Mariannu, veselého a bezprostředního zasloužilého taťku Jirku i pro mě zcela nesrozumitelného maďarského Petera. Zažila jsem neskutečné věci, vzestupy, proměny i pády. Jsem ráda, že dnes už dokážu vnímat s nadhledem těch mých zvláštních a nezapomenutelných 15 roků práce, emocí, zážitků, zklamaných i těch nezničitelných a nejkvalitnějších přátelství, zkušeností, poznávání i obrovských překvapení. Po odloučení se mi někde uvnitř všecko jakoby sítem prosilo a dodnes mi NĚCO v nitru zbylo - asi napořád. Tak, jako snad všem, kteří v tom také lítali.
Bylo to krásné a bylo toho dost.
Nebo nebylo?