Yetinky aneb jezevčíků až po krk
Život píše neuvěřitelné příhody. Někdy si připadám jako pan skladatel, představovaný Luďkem Sobotou z filmu Jen ho nechte, ať se bojí, který vyplodil dílko vždy po nějakém traumatickém zážitku. Zvláštní spouštěč múzy po prožitém stresu. Já vím, vlastně všecko asi už někdo prožil, ale není toho nějak nad limit na jednu blondýnu a ještě k tomu chemickou?
Je to 23 dní ode dne, kdy jsme se rozloučili s naší jezevčí drsňačkou. Kdo míval pejsky, ví, že překonat trauma z téhle ztráty, je velmi obtížné. Pokud máte v rodině těžce nervově nemocného člověka, slovo obtížné je velice nedostačující. Jediným řešením bylo, najít náhradu co nejdříve a ještě si vsugerovat myšlenku, že reinkarnace je úplně samozřejmá. Naše Yetinka byla originál, byla vážně drsná (tedy chováním) a s nikým se nemazlila – samozřejmě kromě nás a těch nejbližších. Všechny pejsky od první do poslední chvíle chtěla překousnout a kdo by se jí dotkl, riskoval přinejmenším ztrátu prstů. Připouštím, že mužův argument, že nám ji aspoň nikdo neodcizí, měl sice jistou logiku, ale většinou neobstál při pochopení. Snad jen vlídný sekuriťák, střežící vchod do Alberta, kam spolu s mužem Yetinka občas večer zašla, se chápavě usmíval, když bývala vysazována do dětského autíčka, aby ji nemusel nedůstojně přivazovat k zábradlí. V autíčku už si dokázala zajistit dostatečnou bezpečnost a nikdo by si nedovolil k ní přistoupit. Byla jedinečná a teď tu nebyla. Postrádali jsme ji my a měli jsme dojem, že s námi teskní snad celý svět a možná i ten sekuriťák.
Vehementně jsme tedy ujišťovali syna, že se nám ta pravá drsňačka Yeti vrátí. Na jeho dotaz, jak to poznáme, jsem automaticky odpověděla, že spolehlivě, že přijde moment, který nás o tom utvrdí. A to si piš!
Po pro nás nezvyklých dvou týdnech bez pejska jsem zahájila důsledné pátrání po nejvhodnější adeptce na nástupkyni. Ve hře byly dvě chovné stanice, s kterými jsem neprodleně projednala návštěvu muže na týž podvečer. Vybavila jsem jej detailními instrukcemi a předala mu adresy, plánky cest a telefonní čísla. Vyrazil na první místo a ještě cestou tam mi volal. Byl zklamaný. Mluvil se současnou majitelkou první z nich a vyptával se, jaká je maminka štěňátek.
"Hodná, hodná," spokojeně ho utvrzovala paní. Nemohla tušit, že sháníme aligátora.
"A tatínek?" optal se muž s nadějí, ale i opětné ujišťování o vlídnosti povahy otce malých jezevčíků ho neuspokojilo, spíš naopak.
"Tak nevím, jestli nemám jet spíš rovnou k těm druhým," zviklaně uvažoval.
"Uvidíš na místě," řekla jsem mu, hodíc na něj odpovědnost, ač jsem dobře věděla, že být na jeho místě já, vezmu i tu, která bude vypadat jako šarpej mixnutý s vlkodavem.
Ani on nezklamal - neodolal. Za tři hodiny byl doma a přinesl tu první, co viděl. Abych mu nekřivdila, vybral ze dvou, ale černá nebyla ani náhodou, ač to byl jeden z nosných požadavků. Byla úplně čokoládová i s čokoládovým nosíkem. Prostě hnědé štěně.
Rozkošná byla, o tom žádná. Přesná kopie i velikost pejska na baterky, jen bez zvuku.
"Je hnědá a je divná," pomyslela jsem si v duchu, protože všechny tři předchozí štěkaly už jako miminka a tahle na mě upírala svoje očka tázavě a přitom zcela mlčky. Nechala jsem si to pro sebe a snažila jsem se se synem sdílet jeho euforii a nic nepokazit, protože tomu zářily oči tak, že bych za to dala všechny poklady světa, aby to tak zůstalo navěky.
Snad je to ona, zadoufala jsem. Snad náš krok nebyl unáhlený.
A snad se na nás Yetinka tam nahoře nezlobí, pokud jsme se spletli.
Na synovy otázky, zda je to ona, jsem se snažila dávat co nejpřesvědčivější souhlasnou odpověď, vědoma si toho, že lhát se nemá, ale milosrdná lež nemocnému vyžaduje výjimku.
Miminko rostlo jako z vody, dokonce jsme si toho všímali i přesto, že jsme spolu byli pořád. Učenlivě se mi v noci zavrtávala do vlasů ve snaze mě přesvědčit, že i jako hnědá je to ona - Yeti II. Na chatě nás rozesmávala směšným poznáváním všeho nového, když číhala na mravence, ochutnávala slimáky, čvachtala v louži a okusovala sedmikrásky. Podotýkám, že stále němě. Zato spolehlivě vycítila místa, kde bydlí myšky, takže o zděděných kvalitách po oceněných ušlechtilých loveckých rodičích nebylo pochyb. Nicméně pro gaučáka, kterého jsme z ní hodlali vychovat, nebylo těchto kvalit třeba.
Když jsme byli opět v paneláku, psí holčičku jsme učili spoustu dalších nových věcí, souvisejících s životem ve městě. Venčila jsem ji pokaždé, kdy jsem očekávala úspěšnost tvorby loužičky, ale pečlivě jsem jí přidělávala miniaturní kšírečky, aby se neztratila, protože na zavolání jména zatím příliš nereagovala.
11. den v podvečer s ní muž kvapně vyběhl, aby stihl vylití jejího rybníčku venku na trávě. Po nějaké chvíli zvoní na zvonek. Pomyslela jsem si, že zapomněl ve spěchu klíče.
Omyl. Ztratil psa. Naše 8-týdenní štěňátko.
Popadla jsem klíče a mobil a houkla jsem na syna, že to bude v pořádku, ať se nebojí. Seběhla jsem šest pater jako šílená a běhala jsem kolem místa, kde byla naposledy spatřena, naivně volajíc. Na jméno přeci zatím skoro nikdy nepřiběhla, tak proč by měla teď? Po chvíli jsem si srovnala priority a zvítězil strach o nemocného, který jistě doma zažívá muka. Za těch pár dní se dokonale na ten malý uzlík upnul. S obavami a se špatnou zprávou jsem se vrátila domů, zatímco muž stále marně pobíhal venku po sídlišti. Synovi jsem podala uklidňující lék a doufala jsem, že zabere. V jeho očích se střídalo zoufalství se zlobou a vztekem.
"Vidíš, nebyla to ona. Dobře víš, že jsem ti říkala, že se to brzy ukáže. Pokud se nevrátí, nebyla to ona. Asi jsme se spletli. Najde si nás nějaká jiná a to MUSÍ být Yetinka," chlácholila jsem ho tak přesvědčivě, že jsem snad i já svým slovům uvěřila.
"Co když to byla ona?" zoufale vzdoroval, ale bylo cítit, že je nalomený mou teorií.
"Když to byla ona, vrátí se. A pak budeme mít naprosto jasno už definitivně, že je to ona. Uvidíme. Asi to tak muselo být, abychom pak mohli najít tu správnou".
Vytočila jsem číslo městské policie. Hlas byl příjemný a hned mě přehodil na městský útulek. Tam jsem vylíčila naši nehodu a zanechala na sebe kontakt.
Pak přišel muž a z balkonu si vyndal kolo, aby mohl hledat rychleji. Nacpala jsem mu mobil, který rovněž všude soustavně zapomíná a překontrolovala, zda má klíče. Hlavu měl na místě, takže jsem ho nechala odjet, mrkla na syna, že dýchá plynule a šla jsem hledat do svého notesu.
Měla jsem tam kontakty na nejbližší veterináře.
Hned na prvním čísle, kam jsem se dovolala, jsem jim vylíčila situaci s tím, že vím, jaká by to byla náhoda, ale kdyby tedy náhodou někdo přišel..... Sestra mě vybídla, ať to celé znovu zopakuji. Pak suše pravila, že v čekárně je nějaká paní, která našla pejska. Popsala jsem naši ztracenou a nadiktovala jsem číslo tetování z ouška. Sestra stále neřekla, že je to ona a zeptala se, zda má něco na sobě. Poté, co slyšela, že růžový obojek, přestala mě trápit. Byla to ona!!! Syn byl štěstím bez sebe, ale stále velmi sprostě nadával.
Zastavila jsem ho. Hned jsem volala muže, aby pro ni zajel, ale na kole zřejmě mobil neslyšel. Ani toto nebylo nic neobvyklého, protože z 80% ho neslýchá, aniž by měl k hluchotě jakékoliv opodstatnění. Teď mě to ale vytočilo silně. Na čtvrtý pokus mého volání si teprve poslechl, jak je nezodpovědný, že má víc štěstí než rozumu a že má vzít peníze jako nálezné a jet pro naši nově nalezenou holčičku. Hřmotně mu spadl kámen ze srdce, když pro ni vyrazil. Jakási slušná paní ji našla poměrně daleko a nechci ani myslet na to, jak se ta malá dostala přes rušné silnice.
Konec dobrý, všecko dobré. Taťka kupodivu trefil i s ní domů a nejel na druhý konec města, kde jsme do loňska bydleli 30 let. Mobil a peněženku, které v rozrušení nechal u veterináře, si zavčasu po upomenutí taky sbalil nakonec s sebou.
Synovo shledání s malou bylo dojemné. Patří k sobě neodlučitelně a přivinuti jeden k druhému během chvilky usnuli spánkem spravedlivých.
A my teď už víme, že táta nebude nikdy chodit bez vodítka. Ví, že malá štěňátka se polekají každého neznámého zvuku a mohou utéct. A taky jsme především jednoznačně pochopili, že je to ona, naše Yetinka. Víme, že je to ta pravá, když se k nám vrátila. I kdyby byla zelená, je to ona, přesvědčila nás dokonale. Dalších důkazů netřeba.
Doslov: Když se ti dva šťastní vraceli domů kolem Alberta, potkali sekuriťáka.
"Tak to je ta vaše nová holčička?" halekal.
"Podívejte, dali nám sem pro ni zrovna úplně nové autíčko".
A skutečně. Barevné naleštěné autíčko ve vestibulu prodejny už na ni čekalo. Až trošku vyroste, bude z něj mít opevnění, jak to naše Yetinky mívají.
Je to 23 dní ode dne, kdy jsme se rozloučili s naší jezevčí drsňačkou. Kdo míval pejsky, ví, že překonat trauma z téhle ztráty, je velmi obtížné. Pokud máte v rodině těžce nervově nemocného člověka, slovo obtížné je velice nedostačující. Jediným řešením bylo, najít náhradu co nejdříve a ještě si vsugerovat myšlenku, že reinkarnace je úplně samozřejmá. Naše Yetinka byla originál, byla vážně drsná (tedy chováním) a s nikým se nemazlila – samozřejmě kromě nás a těch nejbližších. Všechny pejsky od první do poslední chvíle chtěla překousnout a kdo by se jí dotkl, riskoval přinejmenším ztrátu prstů. Připouštím, že mužův argument, že nám ji aspoň nikdo neodcizí, měl sice jistou logiku, ale většinou neobstál při pochopení. Snad jen vlídný sekuriťák, střežící vchod do Alberta, kam spolu s mužem Yetinka občas večer zašla, se chápavě usmíval, když bývala vysazována do dětského autíčka, aby ji nemusel nedůstojně přivazovat k zábradlí. V autíčku už si dokázala zajistit dostatečnou bezpečnost a nikdo by si nedovolil k ní přistoupit. Byla jedinečná a teď tu nebyla. Postrádali jsme ji my a měli jsme dojem, že s námi teskní snad celý svět a možná i ten sekuriťák.
Vehementně jsme tedy ujišťovali syna, že se nám ta pravá drsňačka Yeti vrátí. Na jeho dotaz, jak to poznáme, jsem automaticky odpověděla, že spolehlivě, že přijde moment, který nás o tom utvrdí. A to si piš!
Po pro nás nezvyklých dvou týdnech bez pejska jsem zahájila důsledné pátrání po nejvhodnější adeptce na nástupkyni. Ve hře byly dvě chovné stanice, s kterými jsem neprodleně projednala návštěvu muže na týž podvečer. Vybavila jsem jej detailními instrukcemi a předala mu adresy, plánky cest a telefonní čísla. Vyrazil na první místo a ještě cestou tam mi volal. Byl zklamaný. Mluvil se současnou majitelkou první z nich a vyptával se, jaká je maminka štěňátek.
"Hodná, hodná," spokojeně ho utvrzovala paní. Nemohla tušit, že sháníme aligátora.
"A tatínek?" optal se muž s nadějí, ale i opětné ujišťování o vlídnosti povahy otce malých jezevčíků ho neuspokojilo, spíš naopak.
"Tak nevím, jestli nemám jet spíš rovnou k těm druhým," zviklaně uvažoval.
"Uvidíš na místě," řekla jsem mu, hodíc na něj odpovědnost, ač jsem dobře věděla, že být na jeho místě já, vezmu i tu, která bude vypadat jako šarpej mixnutý s vlkodavem.
Ani on nezklamal - neodolal. Za tři hodiny byl doma a přinesl tu první, co viděl. Abych mu nekřivdila, vybral ze dvou, ale černá nebyla ani náhodou, ač to byl jeden z nosných požadavků. Byla úplně čokoládová i s čokoládovým nosíkem. Prostě hnědé štěně.
Rozkošná byla, o tom žádná. Přesná kopie i velikost pejska na baterky, jen bez zvuku.
"Je hnědá a je divná," pomyslela jsem si v duchu, protože všechny tři předchozí štěkaly už jako miminka a tahle na mě upírala svoje očka tázavě a přitom zcela mlčky. Nechala jsem si to pro sebe a snažila jsem se se synem sdílet jeho euforii a nic nepokazit, protože tomu zářily oči tak, že bych za to dala všechny poklady světa, aby to tak zůstalo navěky.
Snad je to ona, zadoufala jsem. Snad náš krok nebyl unáhlený.
A snad se na nás Yetinka tam nahoře nezlobí, pokud jsme se spletli.
Na synovy otázky, zda je to ona, jsem se snažila dávat co nejpřesvědčivější souhlasnou odpověď, vědoma si toho, že lhát se nemá, ale milosrdná lež nemocnému vyžaduje výjimku.
Miminko rostlo jako z vody, dokonce jsme si toho všímali i přesto, že jsme spolu byli pořád. Učenlivě se mi v noci zavrtávala do vlasů ve snaze mě přesvědčit, že i jako hnědá je to ona - Yeti II. Na chatě nás rozesmávala směšným poznáváním všeho nového, když číhala na mravence, ochutnávala slimáky, čvachtala v louži a okusovala sedmikrásky. Podotýkám, že stále němě. Zato spolehlivě vycítila místa, kde bydlí myšky, takže o zděděných kvalitách po oceněných ušlechtilých loveckých rodičích nebylo pochyb. Nicméně pro gaučáka, kterého jsme z ní hodlali vychovat, nebylo těchto kvalit třeba.
Když jsme byli opět v paneláku, psí holčičku jsme učili spoustu dalších nových věcí, souvisejících s životem ve městě. Venčila jsem ji pokaždé, kdy jsem očekávala úspěšnost tvorby loužičky, ale pečlivě jsem jí přidělávala miniaturní kšírečky, aby se neztratila, protože na zavolání jména zatím příliš nereagovala.
11. den v podvečer s ní muž kvapně vyběhl, aby stihl vylití jejího rybníčku venku na trávě. Po nějaké chvíli zvoní na zvonek. Pomyslela jsem si, že zapomněl ve spěchu klíče.
Omyl. Ztratil psa. Naše 8-týdenní štěňátko.
Popadla jsem klíče a mobil a houkla jsem na syna, že to bude v pořádku, ať se nebojí. Seběhla jsem šest pater jako šílená a běhala jsem kolem místa, kde byla naposledy spatřena, naivně volajíc. Na jméno přeci zatím skoro nikdy nepřiběhla, tak proč by měla teď? Po chvíli jsem si srovnala priority a zvítězil strach o nemocného, který jistě doma zažívá muka. Za těch pár dní se dokonale na ten malý uzlík upnul. S obavami a se špatnou zprávou jsem se vrátila domů, zatímco muž stále marně pobíhal venku po sídlišti. Synovi jsem podala uklidňující lék a doufala jsem, že zabere. V jeho očích se střídalo zoufalství se zlobou a vztekem.
"Vidíš, nebyla to ona. Dobře víš, že jsem ti říkala, že se to brzy ukáže. Pokud se nevrátí, nebyla to ona. Asi jsme se spletli. Najde si nás nějaká jiná a to MUSÍ být Yetinka," chlácholila jsem ho tak přesvědčivě, že jsem snad i já svým slovům uvěřila.
"Co když to byla ona?" zoufale vzdoroval, ale bylo cítit, že je nalomený mou teorií.
"Když to byla ona, vrátí se. A pak budeme mít naprosto jasno už definitivně, že je to ona. Uvidíme. Asi to tak muselo být, abychom pak mohli najít tu správnou".
Vytočila jsem číslo městské policie. Hlas byl příjemný a hned mě přehodil na městský útulek. Tam jsem vylíčila naši nehodu a zanechala na sebe kontakt.
Pak přišel muž a z balkonu si vyndal kolo, aby mohl hledat rychleji. Nacpala jsem mu mobil, který rovněž všude soustavně zapomíná a překontrolovala, zda má klíče. Hlavu měl na místě, takže jsem ho nechala odjet, mrkla na syna, že dýchá plynule a šla jsem hledat do svého notesu.
Měla jsem tam kontakty na nejbližší veterináře.
Hned na prvním čísle, kam jsem se dovolala, jsem jim vylíčila situaci s tím, že vím, jaká by to byla náhoda, ale kdyby tedy náhodou někdo přišel..... Sestra mě vybídla, ať to celé znovu zopakuji. Pak suše pravila, že v čekárně je nějaká paní, která našla pejska. Popsala jsem naši ztracenou a nadiktovala jsem číslo tetování z ouška. Sestra stále neřekla, že je to ona a zeptala se, zda má něco na sobě. Poté, co slyšela, že růžový obojek, přestala mě trápit. Byla to ona!!! Syn byl štěstím bez sebe, ale stále velmi sprostě nadával.
Zastavila jsem ho. Hned jsem volala muže, aby pro ni zajel, ale na kole zřejmě mobil neslyšel. Ani toto nebylo nic neobvyklého, protože z 80% ho neslýchá, aniž by měl k hluchotě jakékoliv opodstatnění. Teď mě to ale vytočilo silně. Na čtvrtý pokus mého volání si teprve poslechl, jak je nezodpovědný, že má víc štěstí než rozumu a že má vzít peníze jako nálezné a jet pro naši nově nalezenou holčičku. Hřmotně mu spadl kámen ze srdce, když pro ni vyrazil. Jakási slušná paní ji našla poměrně daleko a nechci ani myslet na to, jak se ta malá dostala přes rušné silnice.
Konec dobrý, všecko dobré. Taťka kupodivu trefil i s ní domů a nejel na druhý konec města, kde jsme do loňska bydleli 30 let. Mobil a peněženku, které v rozrušení nechal u veterináře, si zavčasu po upomenutí taky sbalil nakonec s sebou.
Synovo shledání s malou bylo dojemné. Patří k sobě neodlučitelně a přivinuti jeden k druhému během chvilky usnuli spánkem spravedlivých.
A my teď už víme, že táta nebude nikdy chodit bez vodítka. Ví, že malá štěňátka se polekají každého neznámého zvuku a mohou utéct. A taky jsme především jednoznačně pochopili, že je to ona, naše Yetinka. Víme, že je to ta pravá, když se k nám vrátila. I kdyby byla zelená, je to ona, přesvědčila nás dokonale. Dalších důkazů netřeba.
Doslov: Když se ti dva šťastní vraceli domů kolem Alberta, potkali sekuriťáka.
"Tak to je ta vaše nová holčička?" halekal.
"Podívejte, dali nám sem pro ni zrovna úplně nové autíčko".
A skutečně. Barevné naleštěné autíčko ve vestibulu prodejny už na ni čekalo. Až trošku vyroste, bude z něj mít opevnění, jak to naše Yetinky mívají.
To se nedělá,takto mě napínat,ani jsem nedýchala!Zdravím Yetinku i synka :-)
OdpovědětVymazat