Na vodě

Ač je střed prázdnin, v rádiu zní tuze přítulná píseň od Chinaski "...venku je na nule...". Žoviální moderátorská dvojice (rádoby vtipně) komentuje počasí z místa, kde je pravé letní parno a doplňuje informací, že včera byl překonán denní teplotní rekord a zítra se má horko znovu předběhnout ještě vyšší hodnotou. Snaživě komunikativní posluchači posílají zprávy ze všech koutů země a uvádějí vesměs všichni totéž: 34 až 38 stupňů, vedro k zalknutí, koupeme se, chladíme se ve stínu s lahví či skleničkou, potíme se a těšíme se, kdy konečně sprchne. Následuje další letní píseň, tentokrát je to Ivetka Bartošová a další diskuze, kde ti sdílní poskytují návody, jak vedru vzdorovat.
Chce se mi na ně zařvat: "Tak přijeďte sem!!!"
Tady (na Děčínsku) máme totiž zřejmě přidělenou nějakou výjimku. 22°C a světle šedo po celé obloze. Ani paprsek. Letos zakoupené vyhřívací zařízení bazénku je solární, takže je opět vypnuté a smutná plovoucí teploměrová rybička ukazuje hodnotu, jež by mě ke koupání nedonutila ani za nic. Už mi není 14 a nejsem s rodiči v NDR, abych se ze slušnosti nutila stát otužilkyní.
Volá mi kámoška od Kopidlna a líčí mi, že ani nemůže sekat, protože se jí práší za sekačkou. My taky sekat nemůžem. Popisuji jí bahnité koleje bořících se koleček v našem načvachtaném terénu. Prostou konfrontací se vysvětlilo, že u nich byly za celé léto pouze dva dny, kdy spadlo pár kapek. U nás naopak byly jen tři dny, kdy jsme se před deštěm nemuseli schovávat.
Slimákům, těm je tu hej, celé pluky těchto hnědých slizáků u nás našly pohostinný domov a spokojeně spásají všecko, co se pokouší vyrůst a vykvést. Jejich přítomnost těší jen naši mladou jezevčici, která s chutí požírá naprosto všecko.


Další týden v háji. Chladna z rána i z večera. Čvachtáme a dál posloucháme z rozhlasu nářky na horko a sucho, štvavé letní písně a další soustrastné řeči o nedostatku vody k zalévání a doplňování bazénů. To my máme stále přeplněno přes okraj. Kamarád od Turnova mi sdělil, že musí se psem běhat pouze do lesa, protože na rozpálených cestách zvíře trpí. Měl na mysli cesty, rozpálené od slunce. To je to, co jsme tady dneska opět za celý den nezahlédli, protože po nočním slejváku a bouřce se za celý den šedé nebe nenarušilo ani kousíčkem modré oblohy. Slunce šlo opět jinam. Konkrétně kamkoliv jinam.
Průzkumem telefonických přátel konfrontuji, že v Praze, Vrchlabí, Brně, Ostravě i ve Valašské Bystrici slunce mají a to hojně. Ale včera se prý nadějně zatáhlo, no nic z toho prý nebylo.
Jak kde. Sousedka, trpící stejně jako já, se přišla zeptat, jestli se trvale neodsunem na Moravu.


Dnes ráno venčím psí dítko před šestou hodinou. Ocelové nebe je zachmuřené jak o Dušičkách a vlasy mi plihnou všudypřítomnou vlhkostí. Při vstupu na trávník mi otvory gumových bot protékají potůčky a psík též neochotně čvachtá.
Slimáci jsou zase větší a zahrada je jimi obsazena tak, že vypadá jako celá posetá hovínky.
Kolem poledního zhasínám světlo uvnitř potemnělé místnosti a vzdávám to. Dnešních 17°C má zítra o další 4 stupně poklesnout. Balím syna i psa a navzdory proudům padající vody je nakládám a odvážím do Prahy, abychom prožili víkend v suchu v paneláčku.



Slunce máme aspoň v duši.